Přetěžké začátky kynologovi aneb jak odhodlání, odvaha, vzdor a sliby nepomáhají…

16.06.2009 17:25

Tyto řádky berte jako rekapitulaci mých kynologických počátků. V písemném projevu jsem děsně ukecaná, takže se omlouvám všem, kdo vyznávají stručný a jasný styl.

Nemoc zvaná „psí chřipka“ mě přepadla již v útlém věku, a protože proti ní nebylo doposud vyvinuto účinné očkování (jde o suprapandemické onemocnění), propukla u mě v nejvážnější, chronické formě, která končí nejčastěji registrací v některém z chovatelských klubů či žádostí o zapsání do registru chovatelských stanic.

Nicméně jde o stav trvalý u něhož můžete příznaky jen zmírňovat, nikoliv odstranit. Vzhledem k tomu, že sám postižený léčbu důrazně odmítá, na potírání jejích projevů se více či méně úspěšně může podílet jen nejbližší okolí. U mladých jedinců se nejčastěji používá metoda „ psa do bytu NIKDY!“ je ovšem stejně málo účinná jako terapie u rozvinutější formy dospělců: „Dalšího už NE!“. Z vlastní zkušenosti doporučuji fakt, že vaše dítko bylo infikováno „psí mánií“ přijmout stejně, jako že nebude psát pravou rukou ale levou, nebo že se od syna nedočkáte snachy nýbrž „snacháče“. S některými životními fakty je lepší se vyrovnat než se snažit je nesmyslně narovnat.

No takže těžko se odhaduje, kdy poprvé se to projevilo. Nicméně základní škola již probíhala ve znamení příprav a nesmělých dotazů, zda bychom toho pejska nemohli mít (taktika: sliby, škemrání). V rámci dostupné literatury byl ve středu pozornosti německý ovčák. Již tehdy jsem v tomto boji byla téměř osamělá. Starší sestra moc odrostlá, mladší ještě řádně nedorostlá. Jediný, kdo mě trochu podporoval byl taťka, nicméně na máti rezolutní NE, to bylo málo. Odnesl to jeden již zamluvený černý kokřík. A tak běžel čas, kdy si to lidské mládě nalepuje obrázky pejsků, sbírá pohlednice, píše přiblblé (chápejte v té době životně důležité) dotazy do poradny časopisu Pes přítel člověka. Vůbec neřeší úhlení, povahu, ale je nutné vědět kolik toho a za kolik ten pes sní, kolik stojí veterinář – prostě je důležité mít věcné argumenty pro nadcházející fázi zvanou vzdor aneb „utluču tě pádnými argumenty“. No nepomáhala nakoupená výbavička z naškudleného kapesného, nepomáhaly stohy časopisů. I fáze vzdoru se míjela účinkem. V dětské hlavičce zmatek a v srdíčku bolest. Nemůže z toho vyplynout nic jiného než poslední neúčinná snaha obměkčit ten kámen – citové vydírání (nářky, pláč, nepochopení). Zpětně mi je mamky líto, protože je to osoba, která za nás dýchá pomalu až k naší škodě a já ji musela dávat děsné kapky. Samozřejmě jsem zapojovala dědečka a babičku a i mladší sestra se už nechala leckdy strhnout. Samostatné nebezpečné výjezdy k Vltavě na brigádu do Trojského útulku, to bylo už sakra drsné kafe. Klobouk dolů – držela se statečně. Mezitím nám chcípnul snad po deseti letech andulák Pepík týden po morčáku Líze a uvařili jsme nádherné rybičky (Komančové je mají na svědomí, protože tu nebylo k dispozici řádné topítko), po revoluci zakoupený sklípkánek velikosti nehtu na malíčku se proměnil v obřího sklípkana o velikosti dlaně a já za sebou měla dva roky na gymplu.

Puberta se u mně neprojevovala nijak bouřlivě, o to více s razancí v určitých věcech. Nastalo období konce slov a začátek období skutků. Díky mně mělo hodně lidí z okolí svého vlastního psa. A tečkou byl vlčák mé gymnazijní a platonické lásky. Teď když o tom přemýšlím, tak nevím, kde přesně nastal ten zlom. Nicméně se blížily prázdniny na konci třeťáku a já se rozjela na Bílou horu za štěňatama irského setra. Bože, strávila jsem tam snad celý den, rodinu jsem musela totálně vymydlit dotazy a umlátit svými „znalostmi“. Odjížděla jsem neuvěřitelně rozechvělá domů s tím, že štěně potvrdím po konzultaci doma.

To co se pak odehrálo, si nepamatuji – stresová období tohoto typu mozek ve své obraně vytěsňuje. Výsledek ovšem byl, že jsem měla zavolat, že si teda štěně vezmeme. Nikdy bych nevěřila, že se na kotoučkovém ciferníku dá vytočit číslo tak rychle. Na druhé straně se ozvala majitelka, ale štěňata jsou, prý, již zadaná… Pokud někdo někde popisoval konec světa, tak se mýlil… Brala jsem to jako největší podpásovku mého života, a fakt že si to živě vybavuji i nyní o tom, jen svědčí. Zpětně se té rodině vůbec nedivím, neb jsem tam musela vypadat jak mešuge Viktorka od splavu. Na druhou stranu mi to přináší pokoru k potenciálním zájemcům o budoucí štěňata – všechno zlé je pro něco dobré (takže se nebojte a utlučte mě znalostmi a nasazením). Tenkrát zklamání veliké. Pak se přehnalo několik pochmurných týdnů, kdy bylo evidentní, že mamina opravdu povolila. Taková jarní obleva ovšem přináší nejrůznější rizika. Jedním z nich je, že bere vše s sebou. A tak vzala s sebou i mě… Byla jsem nucena odjet s našima a známýma na 14 dní do Pece pod Sněžkou, lokace Jelení louky.

Vše probíhalo klasicky až do okamžiku, kdy bylo dole v Peci potřeba obstarat povolení vjezdu na místní pobočce správy KRNAPu. A pak se to stalo. Tati, promiň, ale s tebou nebo bez – mělo by to jednou stejný konec.

Když se od nich táta vracel – šel se kouknout na dravce, které tam mívali a vrátil se s větou: 

Pojďte se podívat, mají tam štěňátka!“ 

O týden později jsme odjížděli do Prahy s 6 týdením Andym z Obřího dolu.

P.S. To, že nemůžu mít nic normálně, je jasné, takže lekce pokory na sebe nenechala dlouho čekat… Andy z Obřího dolu

—————

Zpět