Lovecký výcvik IV. - Barvářské zkoušky

17.11.2011 00:23

Jak praví Wikipedia: Krev je kapalná, viskózní cirkulující tkáň složená z tekuté plazmy a buněk (červené krvinky, bílé krvinky, krevní destičky). Medicínské termíny souvisící s krví často začínají na hemo- nebo hemato-, což je odvozeno z řeckého slova haema znamenajícího „krev“.

Nicméně jak pravím já:  Co by byl svět bez myslivecké hantýrky, kde krev zvěře není krev, ale říká se jí BARVA,  a co by se teprve bez tohoto slangu  asi tak  zkoušelo na „ KREVNÍCH ZKOUŠKÁCH“.

Tak či tak krví podlité oko vás nemine ani při přípravě na tyto zkoušky.  A pamatujte, že pro policajty, kteří Vás čapnou v pražském lesoparku s krvavýma rukama, budete podezřelý s krvavýma rukama a ne někdo s rukama od barvy…  A o tom to celé dnes vlastně bude.

Barvářské zkoušky jsou pro mě takové bonusové. Potvrzují to, že v tom už lítáte fest. Jsou to totiž zkoušky, které se špringrem už dělat nemusíte - nejsou k uchovnění. Děláte je jen proto, že už jste kouzlu výcviku podlehli, podlehli jste i potřebě trávit v lese více času než doma s rodinou, podlehli jste opojení z úspěchu i opojení z toho, že neúspěch vás již nemůže ničím novým překvapit. Podlehli jste pokušení mít na mrazáku co nejvíce nepoživatelných výcvikových pomůcek. Prostě jste podlehli a už vás mají ve svých spárech. Basta. (Nějaké procento lidí je dělá i proto, že se psem potřebují dohledávat postřelenou zvěř, ale jde o mizivé číslo, takže těmto lidem se dnes věnovat nebudeme :))

No barvářské zkoušky jsou po prvním ohledání asi ve variantě určené pro slídiče celkem schůdnou záležitostí Já osobně je mám hotové s Andym ještě dle starých řádů bez slídění a se Zuzankou jsme trénovaly, leč ke zkouškám jsme to nakonec po úpadku nadšení již nedotáhly. Ale kdoví…Třeba ještě zajedeme někam k řezníkovi pro PETku s krví – teda s barvou…

Ono totiž hned na druhý – praktický pohled – zjistíte, že ona to opět žádná velká sranda není, zvláště pokud žijete ve městě. Takže, kde sehnat pernatou a srstnatou zvěř na výcvik už máte zmáklé, ale krev?! A co je to ta šoulačka a kde to ten pes má teda oznámit? A proč to zabere hlavně tolik času!

Nicméně je třeba začít hezky od počátku, tj. pomůckami. Ty od minule rozšíříme o tzv. barvářský obojek a barvářský řemen. Barvářský obojek mi byl tedy vždy záhadou- to, že je to široký, v jedné části značně rozšířený, obojek s tzv . obrtlíkem (otočné očko pro sponu vodítka) chápu i co do funkčnosti – pes táhne – potřebuje oporu v šířce, aby se obojek nezařezával – proč teda do čerta mám ten připínací obrtlík přesně vprostřed této rozšířené opory? Tím pádem ho má pes ihned na zádech a krk se zvesela dál zařezává do tenké části, kde je ještě spona pro jeho zapnutí – kde asi v tom mém kousku udělali soudruzi chybu?! Pokud byste někdo měl vysvětlení – budu ráda. Řemen musí být alespoň 5 m dlouhý. Já mám podomácku vyrobený z koženého řemenu k šicím strojům – ideální záležitost. Odolné, nechytá na sebe sajrajt, skladné, s trochou péče doživotní – vaše doživotí myslím – ne psí. Sádlo je fajn věc, ale mazejte ho sezonně něčím, co psovi nevoní natolik, aby vám ho sežral i s karabinou … No a poslední věcí je ona slavná BARVA a něco pěkného na konec – šušená srnčí deka, srnčí nožka, kančí spárek (tak zaječí kožka vám smrděla jo :))

Barva je pak vrcholný kousek. V Praze na 100%. Dříve se jako náhrada používala krev hovězí, po šílených krávách musím přiznat, že ani nevím, s čím jsem cvičila Zazu. Ale pan řezník z Bohnic, kterého mi sehnala má sestra – jo a jsme zpět u zapojení celé široké rodiny – dodával hezky plné PETky. Doma dosypete sůl dovnitř, protřepete a uložíte kam jinam než na mrazák – použijete kdykoliv bude potřeba. Vyrobíte náhradní víčko na tuto PETku s dírou uvnitř – měla by jít protáhnout smrková větvička – toto úhledné kapátko pak použijete až v samotném terénu. Ideál je samozřejmě reálná krev ze „zvěřiny“ či alespoň přimíchání její trochy do náhražky – nicméně pokud jde jen o zkoušky a ne o praxi (ta je opět o něčem úplně jiném), tak není třeba tuto věc hrotit.

Čímž se elegantně dostáváme k technickým záležitostem. A to kde značit a kapat trasy. Zde stojíme před zásadním problémem přípravy na tyto zkoušky. Časová náročnost, která vyžaduje přípravu trasy, její nakapání a značení, odležení ,a pak teprve vypracování se psem. Takže do lesa ráno bez psa a večer se psem. Pokud nejste v milosti některého mysliveckého spolku, který má barvářské trasy pevně a stále vytyčené – v lese je poznáte jako tam a sem prochozené, holé stezky vedoucí od nikam do nikam, které nejen každý člen sdružení ale i každý jeho pes zná z paměti popředu i pozadu. Proč myslíte, že má většina psů barvářky v domovských honitbách?! Haha, takové štěstí ale nemáte – vy je poprvé spatříte až po losování na zkouškách (alespoň někdo bude budit dojem nefalšovaného překvapení), takže se musíte uchýlit k nějaké samostatné akci.

Hledáte lesní porost – tak akorát prorostlý, na klidném – lidmi nerušeném místě (aby vám houbaři, ztracené děti hledající jakési světýlko a voajerští onanisté nerozchodili  nakapané trasy po celém lese). Takových míst je např. v Praze dost, ale nedoporučuje se je navštěvovat bez zuřivého rotvajlera či bez osobní střelné zbraně. Nicméně vzhledem k tomu, že se tam budete brodit postříkáni krví od krku až k patám, s půlkou vyschlé srny na zádech, tak pravděpodobně budete budit dojem ještě většího úchyláka, než jsou ti, co tyto končiny obývají standardně. Můžete se tedy vydat bez větších obav. Pokud přes to budete preferovat trochu méně adrenalinu – zvláště u ženské části populace je to pochopitelné – je třeba zamířit přeci jen do relativně bezpečnějších hvozdů pražských lesoparků.  I tam to ovšem není bez rizika. Tyto stále více vyhledávané odpočinkové lokality jsou v rostoucí pozornosti i hlídkujících strážníků, což je obdivuhodně záslužná věc vedoucí k ochraně relaxuchtivého obyvatelstva nikoliv ale vás! 

Váš vytřeštěný pohled na ně, když se po hodině kapání 900m dlouhé stopy vedoucí přes hranice městských částí Újezd a Háje na smrt unavení a poškrábaní konečně proderete na cestu vedoucí k vašemu vozidlu, by je mohl poněkud popudit – vezmete-li v úvahu i to, že polovina kapané krve vždy zůstane na vašem oděvu a ta největší sraženina z lahve, kterou vprostřed trasy chcete odložit jako lože – lože nakonec na vaší pravé botě. Pak zcela instinktivně vyjeknete a rychlostí blesku opět zmizíte do podrostu, což bohužel polehčující okolnost nebude.

Dle klasických Murphyho zákonů tyto hlídkující policisty nikdy nepotkáte při samotném vypracování stopy, kde by váš pes mohl hrát roli alespoň minimálního důkazu hrajícího ve váš prospěch, ale vždy jen v momentě, kdy trasu barvy teprve připravujete a lesem se prodíráte bez jakékoliv společnosti, zatímco váš Broček leží doma ve vaší posteli a spokojeně odfrkuje do vašeho ještě teplého polštáře.

Trasy si můžete značit buď trvale – tj. barvou (tj. opravdovou syntetickou barvou), což opět v lesoparcích je komplikované o to, že tam už je každý strom a keř označen alespoň třikrát – dvakrát svítivě růžově a jednou svítivě zeleně. Pravděpodobně se na ně zapomnělo při loňské, předloňské a komunistické prořezávce… Volte tedy nějaký nezaměnitelný symbol – např. kosočtverec s vykřičníkem uprostřed.

Značíte-li trasu jen dočasnou – nejčastěji pomocí papírků. Ty ale umisťujte do výše zvedlých paží dospělého člověka. Mohly by se stát v mezičase „zrání barvy“ vítaným zpestřením nudné procházky s rodiči některému pubertálnímu výrostkovi, který si do nich za rohem ubalí čvaňho a les nedopatřením podpálí…

Po všech peripetiích, které při barvaření zažijete, se rádi uchýlíte k poněkud poklidnějším disciplínám, jako je odložení psa – pokuste se pro něj přeci jen vrátit – ty PZ už beztak má. A k šoulačce, což je ovšem brnkačka. Brnkačka na vaše nervy samozřejmě.

Andy obě dvě tyto disciplíny totálně sabotoval a pokus ho donutit „být odloženým“ skončil pro pana Bendu (který nás s Andym vzal pod svá výcviková křídla před lety) prokousnutou holínkou. Pro psa prokousnutým jazykem. V ten moment jsem si uvědomila, že cvičit a zkoušet za každou cenu nechci, a tak barvářské zkoušky byly pro našeho Andíka posledním pomyslným stupněm výcviku – nakonec je udělal ve III.c – odložil se, ale ta šoulačka se střelbou už byla nad jeho síly.

Se Zazčou jsme dělaly hlavně tu barvu, šoulačku už jen tak okrajově a odložení kupodivu byl také docela problém – já nevím, jestli ti mí hafouni jsou takoví závisláci nebo co, ale to nejdřív se posadím, pak si třeba i stoupnu – třeba i popojdu, když to trvá moc dlouho…Jéé, panička, huráááá. No jde nějak divně, tak to já radši ani nebudu vrtět a lehnu si, (nebude lepší zdrhnout? Cuk a 5m dlouhý řemen - no to je v ritititititi), dělám. jakože tu vlastně nejsem… Přitom odložení v dohledu má od štěnda dobré. No jo, záhada to nebude, asi bych při zamyšlení přišla na nějaké to MÉ pochybení.

Slídění ponechávám bez komentáře. Nicméně i zde platí – co nevyzkoušíte, to vás zaskočí. Takový zamotaný ostružinový šlahoun mezi zadníma nohama v chlupech (myslím tím u psa samozřejmě – ta druhá představa je ještě děsivější a trénovat bych ji teda nechtěla) dokáže vyvolat cirkusové divadlo, kde se z vás a psa stane klaunská dvojka.

Takže cvičte jen tak, aby vám to obou víceméně dělalo radost. Bez toho je každá zkouška na nic. A po složení šup do hospody a dejte si poctivou českou prdelačku – toť důstojné „krevní“ zakončení barvářských zkoušek.

—————

Zpět