Lovecký výcvik III. - Podzimní zkoušky

17.11.2011 00:21

 Podzim: umělcův věčný inspirant a můza - pro vás budoucí aportovací hrůza …

Už to tak bývá, že se snažím začínat pozitivně. :) Nejinak je tomu i při tomto pojednání, které by vás mělo posunout blíže k tomu, že vaši postel s vámi kromě partnera či partnery bude sdílet i LOVECKY UPOTŘEBITELNÝ PES – bratru možná i chovný…

Perioda, kterou potřebuje každý z nás k rozdýchání příprav a posléze i zkoušek vloh je různá a záleží na mnoha faktorech (zda vše šlo hladce a máte vlohovky tzv. šprťácky napoprvé, zda jste si prvního psa ve vzteku zastřelili a teď vše doháníte s jeho mladším bratrem, zda se z vás nestal v období, kdy jste se plně věnovali výcviku, třeba bezdomovec či na rozhodnutí vašeho ošetřujícího lékaře o délce vaší hospitalizace na místním psychiatrickém oddělení). Ti silnější a odolnější z nás se do příprav tudíž pustí jistě dříve než po roční či dvouleté pauze, ale ani tak bych ostatní nezatracovala. Myslím si, že v rámci klidu a přirozenosti je dobré pokračovat s přípravou plynule a na podzimní zkoušky se vydat následující rok (je jasné, že mé tématické články nejsou určeny zkušeným a „rychlým“ výcvikářským špičkám, ale nemalé, spíše z donucení zájmové, skupině, které bohužel nic jiného nezbývá…).

Nicméně vězte, že od zkoušek vloh, či chcete- li jarních zkoušek, se ty podzimní liší jen v jedné zásadní hodnotě, kterou je APORT. Toto slovo začnete záhy skloňovat ve všech pádech, stupních, časech – nocích, dnech i hodinách – žádné tajnosti, prostě ho budete nenávidět. U druhého psa již budete používat povel přines, protože pavlovův reflex se lidem nevyhýbá a pozvracet se na počátku každé disciplíny situaci krapátko komplikuje.

Instrumenty pro tento náročnější stupeň výcviku jsou totožné s přípravou na již prodělanou periodu jarní – jen se vracím k úvodnímu článku - je nutné začít ve své mrazničce budovat chráněnou a dobře zásobenou márnici. Na balkóně se již dosušují králičí kožky a vy jste zkusily rozličné varianty na téma – kozlík či dummy či prostě něco na aportování, různé obaly a přisýpací výplně - nedoporučuji užívat rýži - jinak velmi vděčná - ve vlhku a následném popojíždění autem za oknem  tvoří chudé rizoto. No ale zase máte večeři hnedle hotovu, poté co se vrátíte v osm večer z pole... Stálá pravda - vše má své pro i proti a je třeba pečlivě (z)vážit.

Počátek toho všeho humbuku kolem přinášení je již ale dávno za vámi – aniž by jste si to nějak výrazně uvědomili a aniž by jste na tom dokázali cokoliv změnit – což je mnohem větší tragédie. Prvopočátek všeho tkví v té malé, hravé kouličce radostně výskající za každým balónkem a gumovou hračkou, s kterou si to posléze mete kamsi do dáli a provokuje vás k té nejnevinnější štěněčí hře – chyť si mě. Při vzpomínce na toto období ještě nejeden z vás zaslzí… a nebude to dojetím. :))

Takže tuto naivní hru s našimi čoklíky hrajeme rádi, odmala, nejintenzivněji a proto si je i pořizujeme a máme je rádi. A není třeba ji zatracovat, ba naopak je to užitečným nástrojem k rozvíjení všeho pozitivního (bohužel i toho nepozitivního, a jen proto, aby jste si to při výcviku uvědomili, to tu píši – prostě za nezdary si můžete sami, zas a zas jen vy – je to depresivní být takto opuštěný bez vhodného viníka, že?).

Já se tomuhle již strategicky vyhýbám tím, že přines je povel hrací, zábavný bez přesných hranic a vymezení stojící na stejných základech jako zkouškový APORT – kde jsou dány jasné hranice – žádná sranda, popadni, přines, drž, sedni a na povel předej (proběhlo to takto asi šestkrát a nikdy na zkouškách).  Jsem pro hravou metodu aportu, na níž se pak staví nástavba ve formě „parforsního“ (já to slovo nesnáším – jakoby nátlakového) zocelení. Nicméně, známe rybáře a nejinak je tomu u myslivců a kynologů (nedej bože když se to spojí - takový jedinec vymyslel mamuty). Ono těch spolehlivých aportérů po tom světě zas tolik neběhá a nechat se otrávit pohrdavým pohledem někoho takového je zcela zbytečné. Stačí si vyjít na nějaký hon a hnedle je tu jedle – zkoušky nejsou praxe a proto je pokládám já osobně za zbytečné zvlášť pro někoho, kdo se psem lovit nechce.

Nicméně i tak nám APORT dal zabrat a prošli jsme si mnohými nástrahami, slepými uličkami, pobavili jsme hodně lidí, kolegů a rozhodčích, prodiskutovali jsme hodiny na téma – jak na to a Pat a Mat. Zároveň jsme zažili sranda okamžiky, okamžiky pýchy, nejeden z nás si musel pro aport do vody sám – což v říjnu není žádná bájo věc – nicméně ta kachna je sakra nedostatkové zboží a přece ji tam nenecháte napospas vodnímu biotopu.

Na závěr této části ještě vysvětlím jak to, že furt jen ten aport. Máte vlohovky a k tomu přidáte: vlečku se srstnatou zvěří – nic jiného než nos, stopa a aport, dohledávku pernaté – nic jiného než slídění, nos a aport, no a poslední je přinášení kachny z hluboké vody – což je ochota jít do vody, výstřel a aport. Takže proto jsou podzimní zkoušky zkouškou APORTOVACÍ a nic jiného – ať se to komu líbí či ne je to zkouška drezérská a s vlohami to má málo společného (jistě odolnost, schopnost se učit a přizpůsobit se i náročnějšímu výcviku – blbost) a pro budoucí chov a lovecké vlastnosti jsou nesmyslné. Terč mám na čele ne na zátylku – ráda vám pohlédnu do tváře před výstřelem. :)

Jo a navyšte příjem neurolů a lexaurinů, častěji přepočítávejte osoby v domácnosti - zda jich není víc či méně, důkladně pátrejte, kde se vzal králík v neděli k obědu a hlavně si to se svým čtyřnohým parťákem užijte! Není nic veselejšího přeci než poskakovat po poli a vysoko do vzduchu si vyhazovat bažanta a s radostí a laškovným smíchem ho chytat a přitom se nenechat vyvést z míry nechápavým pohledem vlastního psa, který mít po tlapce telefon, tak vám přivolá první pomoc. 

Ale o tom až příště...

—————

Zpět