Coursing

17.11.2011 00:26

Mistr světa amuleta...

 

Nejdříve bych začala tím, jak jsme k tomu přišli. K čemu že? No přece k běhání za tím "posměšným" panem střapcem. Teda coursingovou návnadou...

Už v dobách Andyho - povšimněte si tohoto archetypu, který používám jak starý indián- takže už za Andyho jsem si říkávala, že coursing je něco, co by zrovna lovečáka mohlo hodně bavit. Ostatně každý pes má v sobě zakořeněný instinkt lovce, což je hlavní vloha této zábavy. Jenže to většinou probíhalo kdesi mimo mé možnosti, které byly v té době zcela omezeny na dobročinnost mých rodičů, takže jsem se s Anďourem k této činnosti nedostala.

No jak vidět tak i se Zazčou mi to trvalo. Nakonec nás vytáhla sestra Agáta, a tak jsme loni někdy na podzim vyrazily na náš první zkušební tréninkový běh do Kralup. Byla to velká psina. Všude pes- čivavou počínaje, vlkodavy konče. Coursing musíte vy člověk dělat pro psa - protože je to hlavně o věčném čekání na váš běh. Ale pes s námi trpí na výstavách, tak to berte jako jejich satisfakci. Neb jsem neřídila, tak jsem do sebe hned v devět kopla prvního velkého ruma, čímž jsem potěšila místní paní občerstvovačku a hned to vše šlo tepleji a veseleji. Zazča se prokázala jako přirozený talent a hlavně nadšenec. Takže po tomto oťukání jsme se bez váhání pustily do plnění podmínek coursingové licence. To se nám po splněných předepsaných bězích podařilo a Zaza obdržela oficiální coursingovou licenci.

Neb máme popravdě oddychový rok - teda jak kdo - já jsem umořená ze školy a práce až to zdravé není, ale Zaza zvesela kyndila ty svá kila a nic moc se po ní nechtělo. Chápejte to ve smyslu velké kynologie - takže žádné další zkoušky z lovu a žádné velké výstavní zápolení. Nicméně bylo načase tu naši čerstvou licenci provětrat, a tak jsem tu naší kozu přihlásila na první dostih, ale slečna se rozhodla hárat, a tak se nikam nejelo. Další příležitost se naskytla právě teď v říjnu - no shodou okolností se jednalo o Mistrovství České republiky v coursingu. V sobotu si to odběhala plemena, pro něž je toto běhání tou VELKOU KYNOLOGIÍ - tj. hlavně chrťouši. My ostatní, kterým nový coursingový řád od ledna tohoto roku uzmul právo si povídat o velké kynologii (nechrtí plemena sice od ledna musejí běhat také v košíku, ale navíc již nemají nárok na příslušné pracovní tituly jako je CACT atp.). Čert to nakonec vem, i nadále za to platíme jako ti VELCÍ, ale nic z toho - teda nic -  RADOST z toho! A o to té nečisté smečce nechrtů přeci jen hlavně jde. Ať si kdo chce co chce pyskuje a směje se - pro hlupáka každý hloupý, že - tak psiska to moooc baví a sranda to také není.

Takže byla neděle 4.října a ve velmi nepěknou hodinu mi zazvonil budík. Všude tma, bohužel i za žaluziema. Asi pět minut jsem přemýšlela, že to odpískám a zalezu do pelíšku, ale ségra Agáta se těšila na zápas, tak jsem se donutila povstat z mrtvých.

 

Čas vskutku nelichotivý pro nedělní ráno. Nicméně kynologie má napříč spektrem svých aktivit určité sjednocující prvky - jako třeba veterinární přejímky mezi 7.00-8.00. Veterináři musejí být šílení masochysté a sadomasochysté... Rychle zabalit - dečka, dečka, náhubek, miska, výpisky z makroekonomie (to kdyby si Zaza chtěla spočítat jaký dopad bude mít její účast na růstu HDP a zvlášť na růstu cenové hladiny - ta teda s každou takovou akcí roste silně hyperinflačně). Vodu jsem zapoměla - ještě prostěradla na přední sedadla - jedeme opět vypůjčenou máminou kárkou a vitamínové kapky na navrácení energie po ukrutném běhu běhů. Prostěradla se nakonec ukázala Danajským nápadem, neb byla po vyprání tak obalena chlupy, že jsem se při luxování a uvádění alespoň do přibližného stavu jako na počátku, dost zapotila.

Cestu už máme naježděnou, proto se již pošesté nahoru do bytu nevracím pro zapomenutý atlas. Ještě by si Láďa myslel, že si hraju na Colomba. Vyjíždíme za tmy v podstatě. Děsně depresivní podzim je tu a omotává se nám kol kotníků a stahuje smyčku kol krku. Cesta hladká, žádná neznámá značka. Jsme na místě mezi prvními, solidně parkujeme na slušném místě. Šup na veterinární přejímku  - opravdu důkladnou protihárací, a to i když se v propozicích ani v řádu o háravkách vůbec nehovoří...

Již se chystá stánek s občerstvením a stánky s psími proprietami, cestou k autu potkáváme konkurenční Agátovic tým. Prostě to bude dnes sranda. Zhruba po deváté je vyvěšen rozpis běhů - jdeme na řadu jako druhý běh.

 

Nicméně si ještě chvíli počkáme. Vše má svůj čas. Trať se musí vytyčit, rozmístit se musí rozhodčí, aby na takhle dlouhé trase - 700m - měli dobrý přehled o všem, co se musí hodnotit. Počasí se sice drží na suchu, ale je zataženo a zvedá se sakra nepříjemný vítr - po procházce k Vltavě Zaza nemohla dopadnout jinak, než být mokrá od hlavy až k patě. Jdem zpátky zalést do auta, aby alespoň nefoukalo. Sedám za volat a otvírám skripta - padá na mě únava z brzkého vstávání a sprostě usínám s myšlenkou na přirozenou míru nezaměstnanosti.

 

Podařilo se mi nezaspat start, a tak jdeme na věc. Mám hned několiv obav. Dlouhodobá obava je z košíku, který je pro Zazu nový a dost ji serejří. Na navykání jsem zase já líná jak prase, takže to risknem. Druhá je z délky trasy - 700m je hodně a poprvé. Bojím se, že se v Zaze probojuje její sklon nevynakládat zbytečnou energii a v případě jasného neúspěchu se tedy nenamáhat nadále - ověřeno z hromadných aportků na vycházkách. Nicméně holky jsou na startu tak natěšené, že začínám věřit, že košík bude vedlejší záležitost. Nedají se udržet. A pak se ozve to krásné GO a vypálí jak střely. Samozřejmě řvou obě jak protržené a viditelně tím baví i rozhodčí. Po třetině trasy Zůza viditelně ztrácí na o pět kilo lehčí ségru vyběhanou z podzimek.

 

Nic nového a překvapivého - jen to nevzdej holka! V druhé půlce už není dech ani na to hlášení a intenzita rapidně opadla, což vyvolává další vlnu pobavení. Agáta je už tak na dvě délky před Zuzankou, ale ta se statečně drží až do úplného konce. Dokonce nakonec stahuje i náskok...

 

Je to bojovnice a šikulka. Běžím ji sundat košík, aby si jako druhá v pořadí mohla zakousnou ten kus kůže ukrytý v střapci.

 

Jsme dvě holky šikovné a bojovné - prostě ségry no.

 

No a pak čekání na další běhy - Zaza nemohla pochopit, že ne každá natažená trať je bezpodmínečně pro ni a rozhodla se to celé alespoň odeřvat - tak jsme raději zase zmizely na prochajdu s kraťandama koliema - které běží ladněji, koordinovaněji, chytřeji a jsou méně odrovnané - navíc umí poklonu, stydět se (v ten moment jsem se začínala stydět já) a tisíc a jednu další věc... šikulky!

 

 

A tak jsme nakonec odjížděly domu dost pozdě - asi po páté odpolední a domu jsme si vezly stříbrnou medajli za druhé místo na Mistrovství České republiky v Coursingu. Bylo to dlouhé, únavné, zábavné, tuze zábavné pro psiska - prostě setkání s potrhlíky všech možných ras - vše v poklidu, bez hádek a rasistických narážek - no nemáme se mi lidé náhodou co učit? :)

No nakonec je to všechno jen jedna velká sranda. Nic víc. Stejně jako výstavy, memoriály "Milady Horákový" - náš Láďa ví, kdo je Hovilla, ví jak se jmenuje její stanice a odkud je, když si nemůžu vzpomenout - ale memoriál je proste "Milady Horákové" ... Furt je co se učit.

Třeba i to, že všechno kolem psů je sranda - ne zápas o život. Klusejte se přihlásit na kurz první pomoci, který pořádá pražská záchranka, protože být žampión krásy či mistr světa amuleta je o hovně. Ale rozdejchat někoho se zástavou dechu je sakra výkon hodný obdivu!!!

Takže nechť máme všichni dostatek odvahy se kdykoliv podělit o trochu kyslíku s kýmkoliv, kdo to bude potřebovat!

 

—————

Zpět