Andy z Obřího dolu

02.07.2009 16:52

Dovolte mi zde představit mého prvního psa tak, jak jsem ho viděla a znala já. 

Andík se narodil v Krkonoších u pravých KRNAPáckých horalů v chovatelské stanici „z Obřího dolu“a tvrdej horal z něj byl až do posledního dechu. Přišel k nám, nastolil řád a odcházel nepokořen. Ani hrozná nemoc ho nesrazila na bolavá kolena. Odešel nakonec na mé přání, protože já věděla, že on by se NIKDY nevzdal. 
S ním odešel náš první pes, první špringršpaněl, šéf smečky, neobyčejná osobnost, kamarád a pošuk v jednom. 
Nechal za sebou prázdný byt a tolik smutku, že se to těžko popisuje. Zároveň mě stihl naučit víc než deset jiných psů.

Vzhled


Andík byl synem své doby. Byl to černobílý pes (hnědobílý pes byl v té době rarita a nikdo nevěřil, že by se hnědáci mohli ujmout vlády). Je pro mě těžké to zpětně soudit, ale na svoji dobu to nebyl špatný pes, který si svoji kariéru pošlapal spíš svojí povahou než vzhledem. Byl to pes-samec. Tak jasná pohlavní diference dnes není často vidět, i samci jsou dnes ve svých rysech jemnější, elegantnější. S fenou si ho nikdo nepletl, ani když kolem něj skákala malinkatá Zaza. Andy měl silnou kostru, tlapy jak medvěd, hlubokej hrudník, hezký výraz a kvalitní, i když ne bohaté, osrstění. Byl delšího rámce (mně se to snad líbí J) a pokud jde o další dnes již podstatné parametry, tak mu leccos chybělo, ale ono to dost často chybí i současným žampiónům obou pohlaví. Neměl moc předhrudí a šiřka hrudníku mohla k jeho stavbě být podstatně lepší. Byl strmý vepředu i vzadu a zadní nohy byly v pohybu sbíhavé. Nosil prut nahoru – to mu bylo vytýkáno jako nejpodstatnější věc na většině výstav J. Kdyby jen tušili…nicméně se mohl statečně postavit do kruhu s jedinci své doby a velkou ostudu nedělal. Nicméně se narodil v době, kdy importovaný moderní exteriér začal přetvářet dějiny ASS u nás a běhat v kruhu s kluky z Lovparku bylo nespravedlivé. Ale často jsem ho ještě chtěla vytáhnout do veteránů, protože na to měl – vůbec na něm věk nebyl znát. Pro mě to byl ovšem dlouhou dobu šampión a byla jsem rozhodnuta z něj učinit chovného psa – což by se mi podařilo, kdybych chtěla. Jsou to zkušenosti, které vás utvrdí v pravdě, že selekční schopnost zkoušek a výstav je k prdu, a pokud se s ní někdo ohání, tak je to jen zástěrka. Jedinou selekční silou je svědomí chovatele či majitele a do značné míry i poptávka veřejnosti. Nikoliv, klub, normy, výstavy, zkoušky, nařízení a jiné předpisy. Ať se to spoustě lidí nelíbí, je to tak! Všechno ostatní je jen hra o možnostech, zkušenostech a kličkách… Nicméně výstavy byly horor. Absolvovali jsme jich asi šest a jen jeden rozhodčí mu do posudku napsal – nejistá povaha – Pavel Šulcek. Holt, kdo umí, ten umí.

Povaha

Povaha našeho Andílka je pro mě záhadou ještě dnes. Stále se snažím skládat si střípky a dopídit se nějakého závěru. Dříve bych jednoznačně řekla, že Andy byl tvrdohlavý, agresivní tyran. Nicméně s časem člověk roste a vidí, že nic není bílé nebo černé. Andy si jistě nesl pěknou genetickou nálož už v sobě, ale věřím, že leckde se mohl projevit jinak a leckde také mohl skončit s kulí v hlavě v raném mládí. Přišel do rodiny, kde nikdo nikdy psa neměl. Do rodiny, kde chyběl řád sám o sobě. Do rodiny, která mu umožnila stát se tím, čím byl. Každý svého štěstí strůjce – to je velká pravda a je dobré to mít na paměti. Nikdo vám nedá záruku na povahu ani vzhled – vše je souhrou – skládačkou, na které se podílejí všichni zainteresovaní. Nicméně Andy byl nevyrovnaný – doma šéf a hrdina, ale v chování venku bylo často vidět jeho nejistotu. Byl silně dominantní a zároveň dost lekavý. Výstřel na zkouškách byl sakra velký problém. Psi si vždy měřil krouživým obcházením a několikrát se i pěkně sepral. Byl to nervák nesnášející odklony od normálu. Byl schopen proštěkat noc, když se šlo ke znamým či do divadla. Nechápu dodnes, že je to možné. Hrozně jsme ho na společných tůrách vysilovali tím, že nás musel neustále svolávat do tlupy a běhal sem a tam jak pastevec. Byl tím tak roztomilý a komický. Nesnášel ožralé, motající se lidi – stejně tak ovšem i postižené – prostě něco divného, nenormálního – takový psí rasista. Vrčel do tmy až to nahánělo hrůzu. Klidně se po někom ohnal, považoval-li to za potřebné. Nicméně pokud něco neuměl, tak se pokořit. Mohli jste na něm klečet a držet ho pod krkem a nakonec jste se báli ho pustit, protože vrčel jak drak a prskal jak kocour. Furt se musel hlídat. Nenáviděl veterináře, odložení, alkohol a strojky. Když jsem se na jeden zmohla musela jsem ho stříhat s rohlíkem v mordě, aby se neoháněl. Byl to lotr. Ale byl i velký kamarád, hlídač. Byl hodně inteligentní a bystrý. Věřím, že ke stáru rozuměl každému slovu. Byl tak chytrý, že Zazinka je naše princezna Blběnka prostě – alespoň víte, proč jí tak říkáme. A miloval vodu. Nadevše v životě. Neustálé víkendy u vody a hraní s dětma u břehu ho připravilo o oči a dohnalo ke glaukomovým záchvatům – ale určitě nelitoval. Miloval, když něco žblunklo – plaval a hlásil. A miloval jídlo všeho druhu. Lahůdkou zůstávalo mlíčko, na které si vzorně ke snídani donesl mističku. Byl kouzelný jak koukal, jak si pokládal hlavu, jak noblesně podával pac. Byl roztomilej, když nakonec přijal i Zazu a dovolil jí sedět vedle a žebrat na mámě v kuchyni a byl tak děsně komickej, když se jí při každém hárání dvořil, a to mu bylo jedenáct let. Byl svůj a byl nepokořitelný. Ale naučil mě, co to obnáší mít psa s takovou vervou, že mě už hned tak něco nezaskočí.

Život vedle něj…

… byl složitý a často se ptám, zda má pes na tohle právo a člověk povinnost toto břemeno nést?! Nicméně nikdy by nikoho z nás nenapadlo dát ho pryč. Byl to vytoužený pes, do kterého jsem vložila veškeré své ideály za ta léta touhy po psovi. Rychle jsem se naučila žít s tím, že sny a realita nejsou totéž. A zklamání bolí, to si pište! Někdy hodně. Ale já jsem ráda, že jsem si to odbyla s ním. Teď nic neočekávám, nikomu nic neplánuji a je mi dobře. Myslím, že doma nekousl jen naší maminu. Podřízení a poslušní členové smečky se nemusejí kousat, a tím ona byla. :) My ostatní jsme se občas pokoušeli vládnout, ale bylo nás na to moc. Mamka bez zkušenosti se psem k němu logicky přistupovala tak, jak pro ni bylo s třemi dětmi přirozené – jako k dalšímu z nich. Rozmazlovala ho, krmila ho, vyvařovala mu a pouštěla ho do nohou u postele a nic moc po něm nechtěla. Táta k němu dost často přistupoval vojensky a chlapsky. Miloval ho. Ale nesouhlasil s rozmazlováním. Měl chuť se nad ním prosadit a to Andík špatně snášel a byly potyčky, na které se leckdy nepěkně koukalo. Já se jako úplný laik chopila výcviku se všemi selháními, které to doprovázely v mé naivitě a nezkušenosti. Ale když se dřelo, byly i výsledky. Ale byl to boj na život a na smrt často. Kolikrát jsem byla dohnaná k slzám beznaděje. Teď se zpětně směju a nejrůznější fígle, které jsem se naučila využívám dál.

Andy miloval dovolené u vody a v Krkonoších – tam byl šťastný. Běhal a koupal se a byl doma prostě. Mamlas jeden.

Když jsem od našich odcházela bydlet s Láďou, Andík zůstal u našich. Byl tam zvyklý a v novém by se mu nelíbilo. Navíc Láďa měl potřebu se proti němu také prosazovat ( co k tomu ty chlapy vede?!) a nedělalo to dobrotu. Jednou, když jsme Anďoura hlídali u nás, jsem je našla ve scenérii, kterou tu musím popsat. Andy za vodítko u topení v kuchyni, v hubě pytlík s vařenou rýží, který ukradl v koši, a běsní (Andy nikdy potravní kořist nedal, cokoliv našel venku, tak bylo marné mu to chtít brát). Nad ním Láďa s vysavačem pokoušející se rozzuřenému psovi jeho pochutinu odsát trubicí a být vítěz. Po takové scéně pochopíte, že tenhle vztah by neměl dlouhého trvání. A jednoznačně by byl v nevýhodě Láďa, kterému chyběla nejen zkušenost se psem, ale především zkušenost s naším Andíkem :)

Andy nejenže lidem hrozně rozuměl, ale měl nespočet svých lumpáckých rituálů, které byly tak typické právě pro něj. Tak z jeho lásky k mléku ( sice po něm měl průjem, ale to mu nevysvětlíte) vzešel první. Jakmile někde cítil mléko, hned běžel pro svou plastovou mističku a „koukej mi nalejt“. Andík byl také nejlepší obchodník na světě a hlavně s naší maminou to vypracoval k dokonalosti. Vždycky někde něco lohnul (ovladač, noviny, mobil, boty) a pustil to jen za výměnu za něco dobrého k jídlu. Máti když přišla z práce, tak ji ihned ukradl právě zutou botu a rituál mohl začít. O to těžší jsme to měli my, co jsme na tento obchod omítali přistoupit.

Taky to byl neúnavný a bouřlivej vítač. Vítal vždy, skákal a snad měl opravdu radost. Nesnášel být někde sám. Nedal se nikde zavřít.

Andy mi taky přinesl jedno z nejdůležitějších přátelství, které mám. Přátelství s Míšou Severovou. Ona mi zas dopomohla k mému pokladu, mé Zuzance Klamaří. Cesty jsou spletité a vše má nějaký svůj skrytý význam a důvod. Chci tomu věřit a věřím.

Výcvik

Pokud máte dojem, že takovýto pes se nedal cvičit, tak se spíše mýlíte. Andy chápal a učil se rychle – ne tak rychle a pohodově jako Zaza – ale problém byl v tom, zda zrovna chtěl něco dělat. Nicméně to byl pes vychovaný, který venku běhal navolno od prvního okamžiku co jsme ho přivezli. I když vlastně ne. Některé kynologické zážitky jsou tak banální a přitom vás ovlivní víc než cokoliv jiného. Poprvé jsem si s tím malým puclíkem vyšla ven do Hostíku a pěkně na malém obočíčku a vodítečku (Andílka jsme si brali v 6 týdnech!). A tak tam cupitáme a najednou mě osloví taková starší paní asi taky pejskařka – a ať toho chudáčka koukám ihned pustit, přeci ho nebudu furt vláčet na vodítku. No, a od té doby mí psi chodí navolno. Ten strach z toho musí stranou. Ano dělám to s rozumem, opatrností a ostražitostí, ale mají víc volného pohybu než toho na vodítku. Jsem té paní vděčná. Ale u toho jsme neskončili. Andy byl hravý. Bavilo ho házení čehokoliv, nošení všeho, skákání, házení disků, lovení, ale vše musel dělat dobrovolně. Ne vždy tomu tak ale bylo, a pak nastaly horké chvilky.

Rozhodnuta Andílka uchovnit, jsem musela složit i povinné zkoušky (někdy se věci dlouho nemění). A nakonec se nám to podařilo. Ale představte si holku bez jakýchkoliv zkušeností ( pozor měla jsem načtené nejlepší knížky o lovecké kynologii, které dnes už nedostanete ani do ruky - výcvik ohaře od Knolla a Kvíze) a k tomu lovecké zkoušky. Po dlouhém pátrání - až v Andíkových dvou letech -  jsem narazila na pana Milana Bendu a považuji ho za svého "lovecky-kynologického" učitele.  Bylo to všechno TAK složité, byla jsem holka odkázaná na rodiče, jejich pomoc, finance a auto. Ale tak jak to šlo mi dopřáli vše a táta i svůj čas, když mě vozil do Vráže cvičit - chudáček jeden, má můj obdiv. Pod taktovkou pana Bendy jsem ve Vráži zažila nádherné chvíle, na které ráda vzpomínám, protože v ten čas naplňovaly mé srdce a plnily můj sen. Nebyla jsem jediný souputník, kdo tam v ten čas začínal - a světe div se - byl to i pan Jan Horyna, kdo se tam v té době učil, jak strkat spárek do psí tlamy. No a samozřejmě Míša s Andyho bráchou Nikem. První úspěchy, první nezdary, první boje a prohry. A já to nechtěla vzdát. Andy dělal pokroky, ale vyžadovalo to ode mně a pana Bendy značnou vynalézavost. Prosadit se chlapsky bylo nemyslitelné - nebo si to pan Benda v mé přítomnosti netroufl naplno?! :) Ale podařilo se nám sakra úspěšně složit vlohové zkoušky - v první ceně a jako vítěz zkoušek. Ještě teš z toho naše mamina má srandu jak ta mladá holka z Prahy porazila ty chlapáky zkušené. Pak následovalo další cvičení na podzimní zkoušky - takových zážitků, ale nechám si to na nějaké další povídání. Nakoc jsme složili i ty podzimní a zase v první ceně a zase jako vítězé. Je pravda, že s jídlem roste chuť, tak jsem se nechala od pana Bendy přemluvit a ještě ten rok jsem zkusila u něj ve Vráži i barvářské zkoušky. Byl to fofr výcvik, při kterém jsem si konečně hodně uvědomila. Andy za žádnou cenu nechtěl dělat odložení, to bylo proti jeho podstatě. A tak jednou už se do toho pan Benda opravdu obul, a když Andy asi pošesté vylezl z mlází, kde byl odložen, tak na něj vlítnul s prutem. Pustili se do sebe, protože Andy chycen za obojek a přesvědčován prutem - se nehodlal vzdát svých zásad. Nakonec si v zuřivosti prokousl jazyk a panu Bendovi holinku. Stála jsem tam a koukala, jak mu crší krev z jazyka a v ten moment mi došlo, že tohle není přeci to co chci ani to co chce Andy. A že mi to za tohle nestojí a že Andyho nikdy neuchovním. To vše tam prolétlo v jediný okamžik a srazilo mě to na kolena. Kdo nezažil, nepochopí. Barvářky jsme nakonec udělali ve třetí ceně - a te kvůli odložení ale kvůli výstřelu na šoulačce :).

Nicméně Andy miloval, dohledávky, aporty se zvěří, vlečky a "ztratila". To byla hra našich vycházek. Po mé stopě musel najít ztracený předmět a dělal to vášnivě a přinesl i kovové klíče. Byla radost ho pozorovat, když pracoval. Bál se výstřelu, ale ten jsem ke společné radosti nepotřebovala. Navíc jsem v tom měli už jasno - jen pro radost. Ještě mi stačil pomoct se Zazou, když jsem potřebovala uplatnit metodu žárlivosti. Bohužel žárlil jen Andík a Zaze bylo úplně fuk, že slepičku má ten blázen starej.

Zdraví

Andík byl zdravý, pokud na něco trpěl, tak to byly oči a uši. Andy měl ektropium a oči pořád se zánětem, pořád kapané a léčené. To samé uši plachťáky a neustálé chronické záněty. No bylo to zase i o zkušenostech a radách, které teď už znám a vím... Nicméně oči a uši - prokletí pro tohodle horala. Nakonec ve stáří začal slepnout a dokonce došlo na operaci rohovky. Nikam to nevedlo, Andy prodělal v posledním roce několik glaukomových záchvatů - a není to pěkná podívaná. Zpětně bych do operace už nešla - narkozá a výsledek byl k ničemu. A možná přispěl k něčemu mnohem horšímu. Loni Andy přestal jíst a byl trochu bez zájmu. Na veterinu jsme šli s tím, že možná sežral kosti a je zas trochu ucpaný. Rentgén nic neukázal. Odchytli jsme tedy moč ... Byla tam krev. Laborka za půl hodiny prokázala selhání ledvin. Neumíte si představit, co je to za šok, když jdete na veterinu s představou jen dietní chyby a dozvíte se, že váš pes umírá. Byla jsem tam já, maminka a ségra. Obě plakaly. A pan doktor Gbelec se netokrát netvářil vesele...

Boj poslední

Musím podotknou ještě, že Andy nesnášel veterináře. Od křižovatky poznal, kam jde a musel ho človět rvát. Skoro celý život chodil k doktoru Palkovičovi. Pak ale byl nějaký problém na pohotovost, a to já už se Zuzankou chodila do Áček na Zahraďáku, a tak šli tam a narazili na pana doktora Gbelce - očaře. A najednou Andy nebyl rváč, který musel do ordinace s náhubkem . Byl to Andýsek a pokud se to dá říct, tak tam chodil rád a sám. Až do toho osudného večera, kdy i panu doktorovi Gbelcovi došla dobrá nálada.

Myslím, že to byl čtvrtek a musely jsme tam Andyho nechat na kapačkách přes noc - taky bych to neopakovala už. Andíka! I s třicetiprocentní funkčností ledvin tam prořval celou noc až mu museli dát něco na sklidnění, protože se jeho zlost neslučovala s jeho zdravotním stavem. Andíka zavřít do kotce! Druhý den nám ho vraceli domů po rentgenu a sonu. Rozsáhlý nález na prostatě a degenerativní změny na ledvinách - dělat se nedá nic. Vraceli nám ho domů se zavedenou kanylou a já až časem pochopila - proč. Mysleli, že ještě během víkendu dojde na nejhorší. Ale to neznali našeho bojovníka! To by nebyl Andy. Dostal medikamentozní smršť ATB a všeho možného, do toho stálá léčba očí. Dieta. Nicméně Andík si ještě počátek buchtové diety užíval. Časem bylo hůř. Nicméně se zlepšoval a na obdenních návštěvách asi překvapoval i pana doktora. Dva měsice se statečně držel v neustálé péči mé sestry, která se doma učila na státnice. Sama mohu  jen těžko pochopit, jak těžké to pro ně doma muselo být. Andík začal mít problémy s chutí k jídlu - náš Andík! Nastala story, jak do něj něco dostat. Nakonec se jednotlive kuličky suchého házeliÿ po zemi a on je chytal a jedl. Ségra je přesvědčená, že to dělal jen proto, aby jí udělal radost. Vařené kuřátko, vývar - nic. Už bylo jedno co, ale muselo se do něj něco dostat. Začínalo mu být blbě, po každém jídle zvracel. Ale jinak furt běhal a žil. Nicméně se to vlekle zhoršovalo. Všichni jsme z něj byli vyřízení. Však i já jsem to ventilovala k leckterým z vás a toužebně snažila zachytit náznak, že to bude dobré. Nebylo. Nakonec zvracel i vypitou vodu, o jidlo neměl zájem vůbec - ale do postele se vydrápal. Bylo to myslím uterý, kdy ségra zavolala, že Andík se přičůrl a že taky trochu divně smrdí - byla úplně vyřízená. Ledviny už asi přestávaly fungovat a organizmus se zamořoval jedy. Sebrala jsem se z práce a jela tam. Byli zrovna venku a Andík ležel pod lavičkou a já bych ho pomalu nepoznávala - jen zavrtěl. Viděla jsem ho v sobotu. Ségra mu musela pomoct vstát a došel s náma domů. Tam se zeširoka postavil nad misku s vodou a s hlavou dolů na ni koukal - stál a koukal a já věděla, že chce a nemůže. A taky jsem věděla, že já nechci, ale musím. Už není žádné dál. A já mám vůči němu právo, které se lidem nedostává v takovýchto chvílích - poprvé vživotě jsem pocítila záchvěv toho morálně etického dilematu. Už před časem jsem se rozhodla, že když se to stane, že to bude tady doma u našich. Nebyla jiná možnost, o tom jsem nepochybovala ani na moment. Trvalo mi to dlouho než jsem sebrala sílu a odložila svou bolest a zvedla telefon. Zavolala jsem zvířecí záchranku, která v Praze operuje - tak za hodinu. Všichni stačili přijít. Ta hodina byla tak strašně dlouhá a tak strašně krátká zároveň. To co se odehrávalo ve mně byla asi jen píď z toho, co to přinášelo na bedra těch, kteří ho tam táhli den za dnem k dalšímu ránu. Usnul v dětském pokoji u postele, pokryté učením. Odešel v kruhu nás holek. Taťka byl vedle, ale bylo to poprvé, kdy jsem ho viděla plakat...

Závěrem

Ztráta psa, člena rodiny, je strašlivá. A nakonec se musíte donutit k praktickým řešením - kam s ním. Světe 2008! Styď se Praho, když lidem nenabízíš žádnou důstojnou možnost k uložení někoho tak blízkého. Andík měl štěstí, sice by byl radši asi někde na Probošťáku, ale je na chatě, v klidu a s rozrůstající se levandulí nad hlavou.

Děkuju všem, kdo se o něj s takovou láskou starali a kdo bojovali nehledě na cokoliv.

Děkuji i tobě, ty můj filozofickej filuto...

 

 

 

—————

Zpět