Zázraky v čase vánočním

Předvánoční čas je čas jako dělaný pro zázraky… Mohu to po tomto víkendu jen potvrdit. Poté, co jsme si s Míšou vyrazily po jedenácti, dvanácti, letech na výlet VLAKEM, je prvním zázrakem, že jsme vůbec dorazily do cíle. Přiznávám, že jsem jela vlakem v posledních letech hodně krát narozdíl od ní (již je tradicí, že např. kočky vozím výhradně z Ostravy a Pendolínem), nicméně to jen svědčí o tom, že k určitým věcem dokážu být obdivuhodně rezistentní.

Sobota se tedy nevyhnutelně zapíše do dějin železniční dopravy. To, že jsem jako řádný pražák nepoznala Hlavní nádraží... V marné snaze jít přilehlým Sherwoodským lesem po stopách bezdomovců, odpadků a flusanců, jsem bezradně bloudila kolem a kolem. Kdo by tušil, že ten vchod vedle vyhlášené Zlaté Husy bude vstup do nádražní haly … Dřív tam stál stánek s buřtama a šesti vobejdama. Takové novoty jsou na mě už moc rychlé. Nicméně nakonec se mi ve faceliftované hale podařilo najít Míšu stojící v hadovité frontě na lístky. Řádně jsme pořídily dva lístky i s místenkou (posledně jsme se drcaly v mezivlakovém prostoru) a vyrazily jsme vstříc dalším zážitkům.

Ty na sebe nedaly dlouho čekat, protože při luštění lístku a nesrovnalostí typu, že každý vagón je označen naší dvojkou, jsme se vrhly na kolemjdoucí průvodčí a dožadovaly se ihned vysvětlení. Poté, co jsme si ujasnily orientační body v prostoru, Míša řádně ještě na peróně nabídla zaskočené průvodčí lístky k označení … Myslím, že právě toto vzbudilo v té dobré ženě určité podezření, které jí nedalo, a proto se za námi hned vyhoupla do vozu a velmi zvědavě vyslechla diskusi o našich sedadlech. Následovala nejistá otázka, zda máme místenku – ano, ano máme… Vy opravdu máte místenku? No to už jsem dlouho neviděla…No to si nemusíte kupovat, vždyť jezdíme poloprázdní (pani pokladní se mi mihla myslí, jak úporně vyhledává místa a dotazuje se - jestli vedle sebe nebo naproti – v tomto problesku byla již s namodralými otisky kolem svého krčku) – 70 Kč za místenku navíc je prdlačka přeci. No, nakonec jsme zjistily, že naše místa jsou již stejně obsazená.

Seděly jsme tedy s nějakým pánem, kterému se za naší kynologickou rozpravu velmi omlouvám a doufám, že nepoznamenala jeho sexuální život – minimálně musel ztratit ostych z lidských sexuologů i urologů.  Těžko říct, co s ním udělal pohled na prvního psa, kterého potkal po výstupu z vlaku… No prostě klasický kynologický pokec, nic zvláštního.

Zbytek se skvěle vydařil. Večer jsme dorazily zdařile – již bez místenky v prázdném kupé – i zpět domů a bylo to mooooc fajn.

Pro všechny zaměstnance ČD bych uvedla, že dotyčné místenky u sebe uchovává Míša. U ní jsou také za jednu korunu českou k nahlédnutí. V  rámci povinného rozšiřování kvalifikace bych tuto exkurzi doporučila min. 140 nejlepším zaměstnancům drah (to aby se nám tato skvělá investice alespoň vrátila) jako vánoční poděkování za jejich odvedenou práci, pani pokladní bych poslala i s rodinnou - pěšky. Reference lze získat u zmiňované paní průvodčí, která si je přišla v průběhu jízdy velmi pobaveně prohlédnout.

Další zázrak je ten, že mám doma super chlapa! Neb jsem mu tam nechala pěkný bordel – úklid není má doména – od večerní přípravy pomazánek. Tak nejen, že tento šrumec v kuchyni zvládl, ale ještě stačil vyluxovat, nakoupit, třikrát vyvenčit čoklinku a dvakrát nakrmit vše, co doma máme. A to vše bez jediného telefonu – miluju tě drahý… Jsi můj zázrak – alespoň o těch Vánocích je třeba si to uvědomit a veřejně přiznat :)).

No, a abych dala všechny resty do kupy, tak je třeba ještě zmínit, že naše domácnost se před nedavnem rozrostla o dalšího miláčka-což není zas takový zázrak. Má pozice na žebříčku Láďových hodnot se opět o jednu příčku propadla.

Ale co – nestěžuji si a řídím se heslem:

Furt lepší „další – černá  - plechová“, než „nová – bílá – kožená“ … 

Míláček na miláčkovi ...