Mezinárodka Mladá Boleslav

ZAZA: třída šampiónů; V1, CAC a r.CACIB

Můj drahý Láďa razí teorii, že cokoliv kutilského může provádět jen v době mé nepřítomnosti, tj. když jsem na výstavě. Letos mám hodně zanedbaný byt. Bylo nutné podniknout nezbytné kroky. Zazy hárání nám znemožnilo klubovku na Slovensku, a tak bylo třeba jednat – IHNED.

A tak jsme se statečně přihlásily do Mladé Boleslavi, a protože jsme holky šikovné, tak do třídy vítězů. Celá akce začala v pátek před výstavou, kdy jsme si jely zaslídit a ostřihat se do KLAMAR hnízda. V poslední době jsem ztratila důvěru ve své Ferrari, a tak jsem ho vyměnila za máminu Fábku – „máma-babička“ stejně hlídala, tak nemusela mít přibližovadlo. Cesty směrem k Přelouči jsou pro mě osudné. Naposled, když jsem přemluvila i Láďu, tak jsme od Markéty odjížděli ve čtyři ráno neb mé Ferrari si řeklo, že nepojede – musela tedy přijet Fábka. Od té doby drahá polovice odmítá cesty za poznáním. Nechápu.

Zazinka se mnou šla v pátek dopoledne do práce, kde se chovala jako by tam byla každý den – zalezla pod stůj a spala – to si v práci může dovolit málokdo! Dokud ji někdo nezavolal a nenabídl něco k snědku, chovala se důstojně. Všichni tam z ní byli nadšení, což není překvapující. Ona už je prostě taková.

Pak jsme vyrazily do Přelouče – vše šlo hladce… Už to samo o sobě je podezřelé – půl hoďka do cíle a před námi kamenný most, který nemám ráda – je děsně úzkej a navíc je před ním značka, která mi dává tušit, že se tam nemám cpát – to je jen tušení neb tu značku fakt moc neznám J Člověk se pořád učí… Proti jede velkej náklaďák a míjí se s autem přede mnou – jedu taky. Neuvědomuji si žádný svůj pohyb a najednou pěkné drc do obrubníku a už se auto celé klepe a drncá. Každý další metr je promodlený. Doleva a do kopce je můj známý servis. Musíme to zvládnout – nadávám na sebe, na výstavu na všechno, celý svět je jedna velká sviňa. Příště se na všechno vys - vysejřím… Parkuji před servisem, vylézám a obhlížím škody. Má představa je zlomená poloosa minimálně. Zadní pravá pneu je totálně na hadry. Jsem vyvedená natolik, že udělat fotku mě napadá až cestou domů. No naštěstí je to jen „plášť“. Výměna je za dvacet minut hotová -  platím 1300 Kč a frčím směr Choltice.

Ta červená byla na mé straně :)

Tady už vládne klid a mír. Všude psiska, pití a mňamky. Hubeňouři hubení – ze zkoušek vyskákaní. Jdem slídit a Zaza se i za vedra drží celkem obstojně. Po chvilce se rozběhává a velmi solidně slídí. Dereček je tedy drak nedostižněj, ale i tak se Zuzanka statečně snaží. Je na ně pěkný pohled – pěkně vypracovaná stopa zajíce. Po osmé frčíme domů.

Nekoupu. Bodlák nikde – učešu na výstavě – děsná degradace předvýstavní přípravy. Nemám výstavní domek, ráno poprchává, padám do mdlob. Výstavu v Boleslavi nemám moc ráda – je to tam ošemetné s počasím, moc lidí a všeho. Půl hoďky poposkakuji k parkování.  Pak není zas kde zaparkovat, organizace děsná. Nic – jsme tu.

Zázemí nám poskytuje Olina se svojí rodinou, Zazu strkám k Tiferetce do klece – děsná potupa pro obě. A pak už jen samí známí a milé tváře. Přijeli se podívat i Ronečkovci – je to fajn. Na pokec a courání po stáncích je dost času, protože je před námi asi třicet psů jiných plemen. Začínám chápat, proč se na pana Dostála moc lidí nehnalo. V rozhlase furt hlásí reklamu na nějaký super vyčesávač s devadesáti procentní účinností. Přemýšlím, jak pes po takovém vyčesání asi vypadá – nabíhá mi marná představa řas a biotinu. Asi mám ráda své domácí chuchvalce.

Jdem se Zuzankou na kus bašty – trochu si ji skováme na běhání v kruhu. Zbytečně. Jsem fotící flink, ale tady se snažím. Přišla jsem jen o jednu třídu – tu jsme se Zůzou prožraly. Jinak plním, co jsem slíbila.

Fotím a najednou je tady třída pracovních fen – jéžiš,  Zaza. Ondřeji, tu máš a foť. Děkuji mu tímto za spolupráci. Krom pro mě neznámého rozhodčího v zeleném tu máme i jednu známou tvář – Darina hospituje. Stavím fenu na levou ruku, neb terén je nerovný a jsem si toho vědoma, jako správný handler jí nebudu strkat prdel do kopce. Ale budeš!  „Paní vystavovatelko, paní vystavovatelko, otočte si tu fenu“ Házím trochu překvapený pohled směrem k původci hlasu. Pan Dostál má asi také své stereotypy… Pan rozhodčí si tam cosi špitá o chlupech či předhrudí?! Po pohmatu si už hlasitě pochvaluje Zazinky předek. Aby taky ne. I v práci se mě ptali, co to tam má vepředu tu „bouli“ – no co asi, kozy prostě! Posouzení je velmi důkladné: tlamu má Zůza chudák vyvrácenou, neb se jí muselo vše řádně spočítat – co kdyby. A dokonce na nás poprvé v životě vytáhli měrku. Naposledy Zazu měřili na moji žádost pro uchovnění.  :)) Nebylo to řečeno, ale čistých 51!

No máme CAC.

Pak se k nám přidává Lordsetka a Dixinka. Jsme opravdu pohledná skvadra. Já mám splněno. Chybí nám nějaké CACíky z šampiónů, tak jsem to musela dohnat. Nakonec rozhodčí říká, že se tedy domluvili následovně, že fena Lordsetka je pro ně elegantnější a že Zaza je taková větší no. Dle naměřených 51 cm asi bylo míněno mohutnější. A to dozajista byla – ty kozy přeci jen něco váží, když je jeden má a prdel na postavení hrnku je nutnost. To kilo, dvě navíc se jí taky na hřbetě válí po hárání. Necukám se – v životě bych na moment neváhala mezi Zuzčí kukučí a hlavou Lordsetky. Mám jasné priority a pořádné, puntíkaté feny se mi líbí. Dnes tu vůbec byly samé jemné, drobné… Je přizvána fena s r.CAC ze třídy Lordsetky – to se málokde vidí a běháme o r. CACIBa. :) Je to sranda zas vystavovat…

Nakonec jsem nahlédla do desek a málem jsem se počůrala – tak takový posudek ještě nemám. Ale je fakt, že někdy méně znamená více. Celý text zní: ušlechtilá fena.  A to zas je pravda!

Pak už jen nakupujeme, fandíme Lucce s Tífou v JuniorHandlingu, klábosíme, Áďa trénuje vystavování se Zazou. Počásí nádherné – v kruhu zataženo, a pak to vylezlo tak, až jsem se já mlynářka spálila. Byl to hezký den, všem díky! Před čtvrtou fičím domů. Silnice ještě prázdné. Nakonec ta Boleslav nebyla tak strašná i za ty bezmála tři a půl tisíce, co mě stála. To jsou výstavy a já jsem jeden z těch magorů, co se nechá často strhnout. Bez důvodu. Je to určitá návyková věc a lítá nás v tom víc. Tak ať jsou mezi nimi hlavně ty milé tváře.

Jízlivý dokáže být každý a na webu to jde jedna dvě, že? I jeden CAC dodělávající šampionát se dá použít k rýpnutí...

Ale je fakt, že  zamyšlení nad českým šampionátem, jeho významem a vypovídající hodnotou je zajímavé, nicméně pro málo lidí překvapivé.  Pro mě je český šampión takový tajemný prvek z Akta X – bere na sebe v čase mnoho různých podob… 

ŠAMPIÓNKA ROKU 2009 a ŠAMPIÓNKA Z ROKU 2007 = stejně staré feny

To potěší a třást se musí i vítězové speciálních výstav zvolení uznávanou zahraniční chovatelkou špringrů. Nechci to komentovat, ale trochu bych se bála, zda se netřesou smíchy! Osobně bych byla s takovými hesly opatrná, zvlášť když si jakoukoliv výstavu se slušným rozhodčím nechám ujít.  Ale už se těším na společné setkání ve třídě šampiónů.