Leipzig 2009 - MVP+NVP

Azalea of Klamar garden:  1. den NVP - VDH a Národní vítěz
                                            2. den MVP - VDH

Letos výstavy již moc nehrotíme, jen tak si sem tam zajedeme pro něco, co nám ještě chybí do sbírky – uznávám, že popud je již čistě sběratelský. A pak již přikláním váhu spíše na zážitek z cest – pojímám to jako výlet, kterého by se mi jinak jen těžko dostalo. A tak se jelo do Němec a bylo tam moc hezky.

Lipsko je neuvěřitelně zvláštní město. Jeho čistě industriální „prvorepublikové“ křivky zasazené do nitra pralesa jsou opravdu impozantní. Takhle zelené město jsem ještě nezažila. Jak se těm stromům podařilo přežít komančské období temna netuším, ale podařilo se jim a domorodci se mají teď čím chlubit.

Hotýlek zasazený do bývalého továrního komplexu, byl příjemný a měl skvělý snídaňový servis – no v posledních příspěvcích jsme si již ujasnili, jak je to s tou chutí k jídlu a poletováním, takže nemá cenu předstírat, že si dobrou snídani nedám – ostatně jako všichni u nás doma – želvama počínaje, blechou konče.

Gastro zážitky z tohoto výletu samozřejmě značně převýšily nad kynologickými zážitky, ale s tím se musí směrem k Německu již dopředu počítat. Vrátím se k nim později. Teď letmo zabrousím k těm psiskům.

Navigace udaná na vstupním listě byla chybná, takže jsme si udělali okružní jízdu městem. Prvním pozitivem byl udaný čas pro dané plemeno, takže jsme nemuseli se snídaní tolik pospíchat. Výstaviště v Lipsku již nějaký ten pátek pamatuje. Tmavé klasické haly, celkem prostorné kruhy s koberci, sem tam odkládací klec – málo místa okolo kruhů.

To nejlepší ovšem teprve přijde se samotným posuzováním. Počet přihlášených špringrů je standardní – myslím, že krom nás dvou zástupců Česka a polské Lordsetky, byli všichni vystavovatelé domácí (rozumějte páníčci – tento fakt je totiž v závěru tím nejpodstatnějším, proto si ho zapamatujte). Já už se tu pomalu bojím něco blíže popisovat, protože hned to zase bude vztažené úplně jinak, a tak jen ve stručnosti a obecně, co mě nejvíce upoutalo v prvním výstavním dnu. Dozvěděla jsem se, že německý standard pro plemeno anglického špringršpaněla vyžaduje psa s dlouhým rámcem )já husa si myslela po těch letech, že standard je jen jeden). Nicméně paní rozhodčí tam mávala tím svým německým a vysvětlovala, co a jak. Poprvé v mém životě byli psi přeměřováni nejen do výšky, ale i do délky! Tento fakt mě natolik vyvedl z míry, že jsem ho nestačila ani zdokumentovat. Zaza kupodivu prošla. J Klamaři jsou pořádní a když se dostanou k blahobytným páníkům, tak se to jen násobí, takže uznávám, že Zaza je baba – pozor a to trochu sundala od MB – to už všichni vědí. Dokonce i Dustin to kilko nabral a pro mě se z něj stal konečně pan PES. No v obklopení štíhlých psů s nepříliš silnou kostrou jsme působili ještě hůře než je skutečnost. Ale to nám nemůže kazit radost! Já tak toužím na výstavě potkat psa, za kterého bych třeba „vyměnila Zuzanu“, ale ani tady se to nezdařilo. Zazča se celkem obstojně předvedla, dostatečně motivovaná miniklobáskou v mé ruce, a tím pádem ona i Dustin obdrželi Národního vítěze. Běh o BOB byl pro mě jasný, ale člověk může být vždy překvapen. To že to nedostane Dustin, by teda ani mě nenapadlo. No mladý pes byl jistě „o kus jinde“, to nepopírám. To je tak komická záležitost – a tu jsem si tedy zdokumentovala, že by opravdu z čistě studijního pohledu stálo za to, ji zveřejnit (ani nevím jak se pes jmenoval nebo po kom byl, to nehraje roli). Nicméně role rozhodčích je stejně tajemná jako hrad v Karpatech. Německý nacionalizmus můžu jen obdivovat. To jen my Češi to zas máme hozeno úplně naruby a český pes v Německu posuzovaný českým rozhodčím – jediný uchazeč o CACIBa - a nedostane ho. Tiše se pak špitne něco o tom, že to prostě nejde, aby to český pes posuzovaný českým rozhodčím dostal, to by vypadalo divně. Jo jo, národe, národe… ta pýcha na tě mě jednou zlomí.

No druhý den se to neslo v podobném duchu. Závěrečný běh o BOB už byl i na mě dost a přes moji rezervovanost a slušnost, jsem se musela viditelně smát. Někdy je příliš, opravdu příliš. Ano, určitě to bylo tím, že jsem se na něj koukala z vně kruhu, protože v neděli jsme vyběhali jen VDH… J Opět musel vyhrát Němec, a to za každou cenu. Dál to nekomentuji.

Ta příjemnější část se přenáší totiž ke stolu, a tak v sobotu jsme cestou z výstavy zajeli na oběd (furt váhám nad tím i/y ve shodě, ale prostě mezi šesti babama byli i tři pesani, no) Vývar s knedlíčky byl božský. Ano šéfe, na prdel by musel padnout i sám Zdeněk! A ty knedlíčky jak golfáky a táááááák dobréééééé. A pak jsem zažila něco nového. Bylo to tak vzrušující, tak intenzivní….A Láďo neboj, nešlo ani o to ani o blbou čokoládu, ale o německé knedlíky. Ty si mě teda získaly. Knedle doma moc nemusím, ostatně ty přílohy vůbec, ale tohle byla mňamka. Ještě že nebydlím v Německu.

Druhým gurmánským zážitkem bylo občerstvení na výstavě, které dokázalo, že i rychlé občerstvení nemusejí být nutně nudle, buřt či pečená krkovice. Stánek s rybím občerstvením do housky. Otestovala jsem ho na housce s krevetami a na druhé s lososem. Pro toho jsem se ještě vrátila a dvě jsem přivezla domu Láďovi – to byla lahoda! Prostě je tu důvod jezdit na výstavy do Německa. J Hned se jdu kouknout, kam se vypravíme příště … Tentokrát se ke mně přidá i má drahá sestra, a to ještě nečetla tenhle článek!

No jedinou nepříjemností byla akce KOMÁR. Z pátku na sobotu si holky stěžovaly, že je v pokoji celou noc žral komár. Já nic, což je podivné – já jsem totální gurmánská lahůdka na jídelním lístku těchto zcela mizerných tvorů. Něco jako lanýž  – vzácná (doma máme síťky kvůli kotům), o to však vyhledávanější. Prostě ze soboty na neděli jsem byla dovozové nedostatkové zboží z oblasti luxusních laskomin. Ve tři v noci mě to přestalo bavit. Pro něco speciálního se musí občas i riskovat a někdy to nevyjde.

V, do noci zahaleném,  pokoji se k něčemu schylovalo. Skrze okno prosvítal paprsek měsíčního svitu. Brzo se i on skryje za tichý tovární komín tam venku. „Ten večer byl otec velmi neklidný“… Na posteli leželo nehybné tělo psa a pokojem se plížily tiché kroky. V tom udeřila rána … Jediné co vidím, je má vlastní krev na stěně. Spolu s ní je tam i sosák a prdel toho ohavného hajzla bzučícího mi celou noc u hlavy. Mám potměšilou radost s trochou zahanbení – můj vztah ke všemu živému je přeci jen vetší NEŽ OBVYKLE. Celá tato akce samozřejmě probudila i Zazinu, která přihlížejíc něčemu neobvyklému vše pokládala za děsnou zábavu a jala se mě zachraňovat akorát v době, kdy mé neohrabané velké tělo balancovalo o jedné noze na posteli. Snažila jsem se přesně zacílit na komplice toho již zavražděného jedince. Zadařilo se. Pak třetí úder vše dokonal, a já si v klidu vychutnala zbytek vlahé noci – doufám, že i sousedé ještě usnuli… A jaké z toho plyne ponaučení? Chce-li váš partner občas podrbat – vemte ho do Německa. Já se drbala jak zběsilá týden, teď z toho mám rozkošné bílé jizvičky všude po těle.

No takže bych to zakončila poděkováním všem zúčastněným ženským za hezký výlet a už se těším na nějakou další akcičku – a že se jich teď chystá! Mým výstavním heslem již není „Pevné nervy!“ nýbrž „Ať žlučníky slouží!“

Takže ať slouží vám všem…