Deníček malého pičuska

Protože mám konečně šanci zachytit koloběk štěněte v životě člověka, udělám to už z toho důvodu, abych nebyla někdy v daleké budoucnosti opět tak překvapená kolik námahy, nevyspání, starostí, pozornosti, zničených věcí,... to všechno obnáší a jak dospělý i méně vychovaný pes má cenu ZAZA - teda ZLATA. Teď jsem na pokraji svých sil, je dobré se odevzdat očisťujícímu se psaní, snad budu maximálně pečlivá alespoň v těch hlavních zlomových bodech.

25.8.2010

K tomu malému černobílému stvoření jsem si vybudovala již láskyplný vztah, a tak mi už nedělá dobře si z něj dělat srandu. Navíc je již nadmíru jasné, že Lipouš žádný moc velký pičusek prostě není a nebude. Je to zlatíčko, které nic zásadního neničí, nezlobí, neni hyperaktivní - je to prostě normální psí kluk, jehož chování odpovídá jeho věku. Je to prostě černobílé LIPO, které se stalo součástí naší rodiny a zaslouží si trochu své intimity. Veřejné svlékání přenecháme jiným ... :)

12.7.2010
Pičusek plaval! Ale k tomu se dostanu posléze. Ve čtvrtek přijela pani doktorka Malíková i se sonem a oholila pičiskovo už tak dost holé bříško - které se snažím podporovat opravdu kvalitním a drahým biotinem. Šmrnc a veškerá má snaha ležela na parketách v mém obývacím pokoji. Vyhladovělý klouček ani moc neprotestoval při tomto pro něj novém zákroku - a znám pár psů a koček, kteří při zvuku strojku hodlají bojovat na život a na smrt. Například náš Alexek, kterému před lety chtěla paní doktorka oholit hlavičku, a pak ještě 14 dní chodila s obvázaným zápěstím levé i pravé ruky a budila dojem, že ji pobyt na tomto světě již omrzel. Nicméně tohle se zvládlo na jedničku a pičuskovi bylo uděláno detailní sono žaludku a střev - vše v pořádku. Žádné ucpávky, zvětšeniny kliček, prostě vše v naprostém normálu. No tak to dál neřeším, víc asi nikdo dělat nemůže. Takže čekání na Godota uzavírám.

No a pak následoval super víkend se super lidičkama, který jsme si užili cvičebně s psiskama. Ale o tom se více rozepíšu až v sekci zkoušky. Bylo to úmorné, ale byl to opravdu fajn víkend, za který jsem vděčná. Navíc se nám podařilo pičuska přesvědčit, že ne pokaždé musí do vody zahučet tak, že se mu hladina uzavře nad kebulkou a několikrát sám vlezl do vody a udělal krok do neznáma a předvedl nám, jak pěkný plavecký stil bude mít, až si plavání oblíbí jako naše Zazča. Pak jsme pokecali, nasmáli jsme se až nám slzy tekly, popili, smažák, párky, utopence a matesy pojedli... Prostě pohoda prázdninového kempu. Žádná okurková sezóna.

No a protože dnes je tomu již 4 dny, kdy pičuska neviděl veterinář - stýskalo se mu a musel to čile napravit. Ráno se rozhodl, že si pohraje s bíglíkem a jejich honička - při níž neměl čas reagovat na mé naléhavé přání, aby přišel - byla dovršena kotrmelcem do neposekané trávy, která mi už řadu dní pije krev, protože mi ji pesani nosí zabodanou v srsti domů. Hnusné, chlupaté osiny, které opadávají již při samotném pohledu na ně. Když se pičusek vracel  - stačil mi jediný pohled. Vrhla jsem se po něm a nakoukla do jeho ušní dutiny, z které mi již jen sporadicky zamávalo pár bodlinek při jejich cestě do jeho zvukovodu - nepodařilo se mi je zachytit prsty a doma už nepomohla ani pinzeta - bylo to kdesi v ... Přiznávám, že míra znavenosti a pocitu nespravedlnosti udělala své a zalilo mě několik vteřin emočního vypětí. No tak klid. Takže si počkáme na 8.00 - naskáčeme společně do auta a vyrazíme na veterinu. Naštěstí je tam prázdno. Během chvilky je osina venku, za další chvilku je 800.00Kč venku z mé peněženky (no koupila jsem ještě jeden Frontline Combo a pár kostiček). Drahá honička, pičusku - to si odpracuješ ty hajzlíku neposlušnej - nastane vojna - konec zvykání a hájení. Lov začíná!

6.7.2010
Napřed chci poděkovat všem, kterým byla tato aktualizace dlouhá. Známí i mně neznámí čtenáři pičuskových osudů neváhali a dotazovali se soukromě - moc vám všem děkuji za starost, vč. paní doktorky Malíkové. Ale přece víte, jak to s tím GODOTEM je...

NIC. Pičusek řádí úměrně svému věku, papal by neúměrně svému věku - je fakt, že to co z něj leze, není ideální konzistence, v neděli to byla prachsprostá sračka, ale kdo ví, co je původcem. Nicméně paštika nevyšla, co jsem měla možnost zaznamenat. :( No a teď babo raď, co dál. No prostě to vypadá, že ve čtvrtek si necháme udělat sono, a pak uvidíme, co uvidíme nebo neuvidíme. Pokud jde o tu konzistenci, tak je fakt, že jsou vedra, je krmen poměrně tučnou ANF33, dostává vápník a Céčko - to vše může projímat trochu. No, a pak jsou tu elementy typu páníček, který se vrátí z venčení a hlásí, že kakali a na dotaz: Co paštika - padne odpověď - Nevim, já se nedíval... No takže možné je leccos, nicméně byť si bájím, že v 5% jsem se mohla mýlit i já, tak stále vidím tu velikost toho hnusu v tlamičce a toho malého bříška plného uzounkých a klikatých střev. Ach jo.

Jinak za sebou máme prodloužený víkend, kdy jsem začali měnit zoubky - nakoukla jsem jen jednou a rychle jsem to zase sklapla - to je mučivější než čekání na výsledky letošních voleb. Horor. Dokonce jsem byla nucena jít otevřít Zaze mordu - která je již mnohokráte odsouhlasena -  a přesvědčit se, zda se to tam opravdu má skládat tímto způsobem. No teď to nehodlám až do roka otevřit  - maximálně při oplachu dásní Hexarinse - ale to radši zavřu oči.

Také jsme podnikli první delší cestu až ke Hradci, takže to byl test mých nervů i našeho Otoslava (naše přibližovadlo), který při  poslední prohlídce dostal do kurfu novou gumovou vanu. Zase je to skvělý trénink na ty děti. Prostě řídíte a musíte hodně rychle přesvědčit sám sebe, že ty zvuky vycházející ze zadní části vozu nejsou tak děsivé - jistě - jak se může zdát. Prostě není možné jet s upřeným pohledem do zadního zrcátka za stálého vyhrožování smrtí zadní osádce vozu. Takže po pár kilometrech vytěsníte ty podivné škrabavé zvuky, které signalizuji, že se kdosi snaží asi dostat pod tu gumovou vanu za 3500 Kč, přestanete sledovat, zda prostrčená hlavička po straně mříže se tam oběsí či zda se jí podaří dostat dál než jen ke krku, něco, co zní jako intenzivní hlodání je rázem překryto vážným hovorem se spolujezdcem - Míšo děkuji za rozptýlení, asi bych jinak musela až do Hradce couvat. Nicméně jsme přežili, dokonce i Otík se tvářil tak, že si páníčkovi nebude moc stěžovat - byla jen trochu ohlodána srolovaná krytka kufru...

Cesta do Choltic tentokrát na první pokus až na to, že jsem se Markéty barák jala hledat již ve vestnici před a bylo mi divné, kam se mohla odstěhovat, když je skoro hned za cedulí. I jsem se otočila než mi došlo, že Jedousov nejsou Choltice. Krásně strávený den - cestu zpátky jsme si nechaly s Míšou několikrát vysvětlit, zdálo se to být úplně jasné, přesto Markéta málem omdlela, když jsme jí volaly, zda je správné, že jsme právě dálnici přejely po mostě a uháníme kamsi do polí. No nebylo to správně, ale instrukce zněla JASNĚ! Až budete na Téčku tak do leva a hned je dálnice - no a ono tam žádné T ale nebylo... Tak nevím, kde soudruzi udělali chybu a to nebyli ani z NDR! Nicméně psiska si pohrála s Klamaráky, udělali se nějaké fotky - pičusek byl prolustrován a nedopadlo to tak zle snad, ale na pravdu se musíte ptát jinde - to víte, přece se paničce nebude nalévat čistého vínka, když řídí, to dá rozum :)))

Zbylé dny jsme už jen tak funěli a snažili se přežít ta vedra v našem 2+1 bez možnosti luftování vzduchu průvanem. Poslední dva dny se mi dokonce podařilo přemluvit Láďu, že by bylo fajn, kdyby se alespoň teď ujmul ranního venčení, což se i stalo, ale mně to teda nic moc nepomohlo. Půl hodiny budění páníčka probudilo dokonale i mě totiž a následná scenérie mě utvrdila v tom, že určité rysy nás ženy od mužů opravdu odlišují.

JÁ: pičus se začne vrtět a probouzí se po noci, slyším to a minutu to ignoruji, pak vstávám, na pyžamo natahuji gatě a mikinu, nazouvám pantofle a o dvě minuty od posazení se na posteli již malošek čůrá před barákem. ON: půl hodinu se mu snažím vysvětlit, že by bylo vhodné jít s malým ven, pak si sedá na postel - pičusek kolem něj dovádí na posteli, po pěti minutách si začíná vsvlékat pyžamo a hledat něco na sebe, do toho okřikuje psa, sundavá psa z nohavice tepláků, jde se vyčůrat - ON. Pičusek podpořen tím "dzurčícím" zvukem odbíhá vypustit svůj noční dvoulitrový močák na dečku do kuchyně. Bouchnou dveře. Marně se nažím zamáčknout ještě oko. Po chvíli se ozývá nadávání a banda se vrací domů, po dalších pěti minutách se zvedám a jdu uklidit do kuchyně hovno, které tam pičusek páníčkovi s láskou vyrobil jako poděkování za tak zábavné ráno. Ušetřený čas asi 2 minuty, ztráta nervů 160%. Příště vstávám sama.

U snídaně se ještě dotazuji, co drahý myslel hláškou: škoda, že tě ty ukrajinci našli! Tak pičusek zdrhnul. Zdrhnul na vodítku, z kterého ho páník nepouští. Zdrhnul i s vodítkem. Při sběru Zazího hovňouse se pičusek "vytrhl" na 8 m vodítku, a to samozřejmě nezapřelo svoji hlavní roli - tj. navíjet se. Takže si to zcela realisticky pedstavuji - buch! plastové pouzdro s rachotem doskočilo na asfalt a fofrem se s pěkným rambálem jalo navinout svých vytažených osm metrů - cíl půl metru od krku pičuska. Ten když viděl, jak se ho snaží chytit a sežrat cosi maximálně divného, co se k němu žene šíleně hlučně po zemi, tak reagoval zcela prozaicky a pochopitelně - jal se s patřičným vřískotem vzít nohy na ramena. A zdrhl přes půl sídliště kamsi. Zaza naplněna nadějí, že konečně ta mala pyraňa odfrčela navždy vdál, nehodlala propůjčit svůj um v hledání stop ani na povel Hledej brášku! - bezostyšně se courala za páníkem, který se v notném stresu (hodnoceno dle slovně nenávistných výlevů po příchodu domů) snažil dohnat v panice to malé pískle - když doběhl před barák dle instrukcí nějaké paní v pátém patře, která zřejmě měla z výšky dobrý přehled - pičusek byl již odchycen ukrajinci pracujícími na našem zateplení baráku. Plně jsem chápala jejich úsměvy při mém dalším venčení - něco ve stylu: tak už radši zase sama, což. ANO.

No ale přežili všichni a časem to bude zase jedna životní hi-storka, která nám okoření ty společné dny s naším zvěřincem. A zase je o čem psát. Prostě pořád se něco děje...

P.S. Zdavíme za oceán - jaký je tam příjem?! Hustone, jak mě slyšíte?! :)))

2.7.2010
Tak pičusek už bude chodit JEN NA VODÍTKU, alespoň v tom případě, že nechcípne. Jeho "utíkám, když ... " má první následky a já dobrotivá, dopřávající mu volného pohybu a svobody pak můžu podléhat histerii a panice v očekávání zauzlování střev, operace, atp. Ten šmejd malej si venku pod nově zastřiženým keřem našel igelit od takové té válečkové paštiky - tipuji, že tam byl tak dva roky dle smradu na mé ruce, která se pozdě dostala do chřtánu toho malého kreténa.

Takže paštika haha - běhám a budu si to tu nosit. Koukejte! Ještě jsem klidná, vypadá to na provokaci Zazy. I tak se snažím milým hláskem přivolat toho ďáblíka ke mně - nene nepůjdu. Zapoměň. Začíná to podezřele žvejkat - ještě se snažím stále uklidnit tím, že to přece nemůže být tak velký debil a idiot, aby ten igelit sežral. Přestávám váhat - JE. Zvyšuji hlas a začínám postupovat vpřed, čímž to celé komplikuji. Hop a je o tři metry dál - mrštěné klíče ho nutí odběhnout ještě dál, marně ve tmě tápám a snažím se zjistit, zda to furt drží. Drží a hekticky si to souká do krku - další hod, opravdu velký přískok - čap za kůží  - ruka v krku - nikde nic - smrdím jak v rákosí ležící bruslař v červnu. DO PRDELE! Zasraná práce. Mám já tohle zapotřebí, ty hajzle  - bác ho přes prdel - zcela zbytečně. Tak si chcípni, když si tak blbej, alespoň bude klid konečně! Jímá mě hrůza, vztek a bezmoc - derou se mi slzy zlosti do očí. No nenadělám nic, tak uvidíme, co bude. Jsem taková kráva blbá taky!

To vše již ve středu - do teď nic - teda vše normální, jen paštika si asi někde leží uvnitř. Večer u nás byla pani doktorka Malíková, doočkovali jsme - raději krom pičuska - všechny, přivezla nám 100ks Canivermu a pronesla naději, že TO VYJDE. Baští, není apatycký, není nafouklý ani ucpaný - to teda opravdu není - neb smrad vyfukuje všude kolem - tak to zatím necháme být. Dobře. Trochu se uklidňuji - nejhorší jsou prý malé kalíšky od mlíčka do kávy a pecky. Máme si dát brambory se zelím a fígl jedna pro příště je PEROXID! 3% z lékárny - vždy s sebou a jakmile se něco takového stane, tak šup střík do tlamy a vše jde ihned ven - prý trochu Sajgon, ale funguje to a lze předejít větším ošklivostem a komlikacím. Nicméně to chce hned - po příchodu domů už je na tohle pozdě. No tak se s sebou krom sracích pytlíků, váčku na odměny, dvou obojků, dvou vodítek a klíčů vybavím ještě peroxidem vodíku.

Takže teď i my čekáme na GODOTA ... Potěš ...

30.6.2010
Za poslední dny se toho tolik nestalo, ale i tak pár drobných postřehů mám. Za prvé situace doma se celkem stabilizovala - konečně i Mikešek začal odvážně bušit a sekat po kolem procházejícím kloučkovi. Zaza je trochu okousaná, otrávená a hází šílené pohledy po všech okolo - zvlášť po těch cizích, kteří pak hází své podivně vyčítavé pohledy po mně. Je fakt, že se musím sama učit dělit svoji pozornost a učit se mít "dvě děti". Nicméně teprve teď chápu, že mít jednoho dva psy je sakra rozdíl a leccos se musí dělat jinak. Třeba učení. No učte toho malého parchanta něco, když jeho soustředění se upírá k Zaze či k něčemu co může sebrat a žvejkat. Jen dám povel, tak už se žene Zaza - s jediným cílem - být první - ovšem jen u povelů, kde očekává odměnu. Povely mířené k ní zcela přechází a dělá, že je hluchá - pohled jak má hlavu u země, neraguje, jen hází ta očka po mně, zda můj nerv již dosáhl vrcholu či ještě může nějaký čas ostentativně přehlížet má přání. A to vše v okamžiku, kdy stojím v prostřed silnice, dopředu se mi natahuje pičus na navíjecím vodítku a já potřebuji, aby lady bezpečně přešla. Zastřelit, zazdít, zakopat. Pičus musí na vodítku neb je jak drak a brzo by z něj byl flek, takže v blízkosti silnic chodí připnut. No takže výuka zatím neprobíhá, byť se pičuskovi podaří splnit mé přání je to většinou tím, že kopíruje Zuzanku. alespoň si to myslím. Kde jsou ty doby, kdy se Zaza na jednom videňském parku naučila SEDNI. Má chytrá a lehko učenlivá holčička :).

O víkendu jsem se už na něj nemohla koukat a porušivší své zásady o vyzrálosti srsti a střihání malých mimin jala jsem se pomocí nůžek zjistit, jestli je to opravdu špringr. Poprvé je u psů vždy o nervy- nejinak tomu bylo zde. Takže nakonec se mi podařilo v těch nanosekundách pauzy mezi gymnastickými výkony, které pičusek předváděl na stole, trochu srazit chlupy na uších. Zcela bez pudu sebezáchovy se snažil všemožně opustit střihací stůl, a to nejlépe plavmo skokem dolů. Takže nakonec musela zasáhnout opravdu silněji má nadřazenost, která ho nakonec udržela minutu na stole. Potila jsem se jako kráva a vlhčila si tím střihací chlupy, protože jsem stále jednou rukou musela napůl omezovat jeho snahu odletět. Opravdu se mi podařilo vzít pár chlupů, ale i tak to celkem pomohlo a řekla jsem si, že alespoň jeden rodič špringr bude. Druhý bude z řádu ptáků, jinak to nevidím - dědeček Kamikadze...

Jinak je také zajímavý způsob pičuskova pojetí LEHNU SI. Lze si to představit asi tak, že vezmete pytel kostí a necháte ho rozsypat na zem. Přesně tak ten náš vozembouch zní. Navíc to ukončí tím, že v poloze na břiše vší silou vystřelí zadní nohy do polohy žába a mohutný kop zadních nohou soustředěně zacílí na některou ze tří picích misek v bytě, která obratem svůj obsah předá buď našim parketám, které začínají chytat podivně tmavý odstín, nebo dlaždicím, kterým se neustále podmáčení již také nezamlouvá.

Stejné je to s čůráním - pičusek už nemá čas se na něj soustředit doma, tak šup k dečce a frrrr vypustím to všechno na samý okraj tak, aby to vše nateklo pod a tam to v pěkném igelitovém zakrytí spodní části dečky a v teple domova zrálo po celý den. Pěkně, aby panička po návratu padla hned na prahu dveří, ještě dřív než zastrčí klíč. budu to muset nějak vymyslet, nebo nás sousedé vystěhují - bohužel zásuvky máme u země a nemohu tím pádem použít příslušný osvěžovač vzduchu.

Také začínám chytat první náznaky tendence zdrhnout, když ... Když něco kouše venku, když má přijít a nejde, když se má připnout na vodítko, když .... počítám s tím, že KDYŽ bude s věkem přibývat.

Co se růstu týče, tak se mu nesouměrně vytahují různé části těla do závratných délek, tak se snažím uklidňovat, že to je jen můj pokřivený pohled na svět okolo. Navíc kde by byl Andersen (nebo kdo to byl) bez svého ošklivého káčátka - v určitých etapách vývoje štěněte alespoň jeden uklidňující a nadějný příběh. Navíc, kdo by odolal těm jeho černě uhlíkovým očičkům ...

25.6.2010
Tak pičusek už má zatínací a boxovací reflex, typickou to věc špringrů, takže tam asi nějaký ten špringr v rodokmenu přeci jen nakonec bude... :) Jinak je zvlaštní, že jsem včera přišla z hospody a zdálo se mi, že neuvěřitelně vyrostl. Tak nevím, na čí straně je problém - byť by se zdálo, že jasně na mojí, tak jsem byla řidič a popíjela jen Birell a byla jsem tam jen pár hodin. Tak nevím, nevím. Nicméně tak či tak prostě roste jak z vody a den ze dne ukrajuje trochu z toho koláče psího miminkovství. Venku už se pěkně rozbíhá a statický boj začíná prokládat i divokými honičkami. Vzhledem k tomu, že Zaza je přeci jen rychlejší a větší (a to asi nastálo), tak je každý takový rozběh zakončen sérií kotrmelců a sudů s tyčící se Zazou kdesi nad ním. I tak ho to baví. Mě už méně, protože představa skládačky: host stehení, kost vřetení, kost patní, levý špičák, pravé ucho a bederní obratel ve mně žádný přílišný odvaz nevyvolává.

Pičusek začal také na procházkách pečlivě sbírat a žvejkat kdejaká peříčka a snaží se tak maskovat své vlohy pro pasení, ale já se nenechám zmást a už mám cvičné stádečko oveček přislíbené v jedné malebné domácnosti poblíž Hradce. Neb tam nemůže zůstat při jedné koze přeci jen, tak alespoň bude na čem trénovat.

Nepřežila druhá a poslední nabíječka na můj mobil, takže pokud se mi nedovoláte - mailujte - internetová lišta díky Láďově přítomnosti tento týden ještě drží!

Jinak Zaza je typické druhé, a totálně odstrčené dítě (dle jejího pohledu samozřejmě), takže dle hesla "už mě nemáte rádi, tak si budu dělat co chci" - se mě snaží na vycházce v mém poklusu vytáčet do běla - neslyší, nevnímá, je pomalejší než šnek - prostě trucovačka nevětší. Na druhou stranu se odehrál výrazný posun ve vztahu pičusek - Mišánek a náš bývalý benjaminek se již prochází bytem celkem v poklidu a včera se dokonce od malého - který pochopil, že musí nebýt HRRR - nechal očichat. Alexek se dokonce snaží o pičuska otírat a projevovat mu svou náklonost tak, jak je zvyklý to dělat Zaze.

Takže pohoda jazz by se dalo říct, nicméně musím podoknout, že páníkovi se zase zhoršila alergie s příhodem dalšího nosiče zdrojů, takže to zas taková sranda pro něj není. Tak uvidíme, co bude dál - prostě by to chtělo větší prostory s možností zón bez přístupu čtyřnožců, což v obsazení naší domácnosti a rozloze 2+1 nejde. Ach jo.

23.6.2010
Tak je to k nevíře, ale už dvakrát za sebou jsme nemuseli vstávat v pět ráno a pičusek vydržel kakat až ven v sedm! Což je pro mě, totálně orvanou ženskou, velký pokrok!! Také je to tím, že jsem rezignovala na podvědomou snahu kakání doma zamezit - no tak co, je to furt jen hovno! A hle od té doby doma nic.

Taky jsem se pokusila mu nabídnout jeho SUPER PRÉMIOVÉ kuličky jen tak bez paštičky. No příště to již nemusím ani zkoušet, prý se to bez ní jíst nebude. Pičusek překonal hranu postele a při soustředěném výskoku se mu již podaří přistát na ní - teda na té posteli - jinak totiž stále a stále dokola přístává na Zaza a nájezdy, které na tu naši chudinku podniká, již hraničí se ctí ke staršímu a výše postavenému členu smečky - takže pak já, jako řádný ALFA jedinec, musím zasahovat! Občas to vypadá, že to tu tetu Zazu i baví, ale moc nevěřím, že kdyby ji to nebavilo, že si při své povaze prosadí svou. Pokud jí něco venku hodím, tak je u toho první, ale pokaždé to nakonec přinese ta malá černá hydra. Takže o prosazování zájmů z její strany pochybuji správně. Nicméně mám pocit, že Zaza pochopila, že když řvu tak to není na ní a začína rozlišovat kárání pičuska a již se netváří tolik sklesle a nechápavě - no není to lehké být součástí smečky no. No ale co mě pobavilo, je rekce pičuska na mé vrčení - to je krása jak tohle gesto sakra dobře chápe! Tuhle jsem se mazlila se Zazou a Lipan dotíral s odrazem, tak jsem po vzoru našeho psího psychologa zavrčela jak stará vlčice a tu byl klid a Lipánek zadaunovaně zalehl... :))

Také má pičusek respekt z páníka (kdoví proč) a páníkova snaha si včera zahrát "utíkej nebo tě chytím" se změnila v téměř panický upál do bezpečí paniččina stínu :) No snad si to časem vyjasní kluci - třeba teď když páník marodí a jsou spolu doma. Jinak byl pičusek také chvíli v práci, nebo´t byla po něm poptávka, ale vzhledem k tomu, že v takovém prostoru jakoje kancelář vyžaduje takový průzkumník 100% pozornost, tak jsem ho velmi rychle zase napakovala domů - ani do toho oběda to nevydrželo - uff. Jinak fenoménem pičuska jsou boty a v podstatě vše, co může někde sebrat a kousat, takže nějaká asimilace do celého bytu za mé nepřítomnosti opravdu nehrozí.

20.6.2010
No tak teď se nám přehoupl celý týden, událo se tolik věcí v životě našeho malého pičuska a já neměla nějak sílu si sednout a poctivě a pravidelně to zaznamenávat, takže udělám takové summa sumárum a snad to už bude lepší. Je třeba však poznamenat, že hrozně vyrostl a před několika dny seděl v trávě a jukala mu jen hlavička a já si všimla, že na mně kouká špringr. Protáhla se mu ouška a vytáhlo se mu leccos – prostě období jeden ten hop druhý den trop. Teď se začínám poohlížet po stádečku oveček, aby měl na čem trénovat :) to pasení.

Takže pičusek a papání – stav pořád stejný. Nějak se nám nedaří mít nějaké pěkné hovínko, je to furt taková točená zmrzlina za tepla, taky furt prdí, tak nevím, zda nebudeme muset vyměnit krmení. Jinak jen tak namočené kuličky nejsou stále moc zajímavé, takže lžička paštiky do namáčecí vody funguje spolehlivě. Nějaká ta mlska v podobě pacholíku, sýrečku, mačkaného banánu či talíř od jahod s cukříkem a jogurtem a všeho možného je velmi vítaný zdroj pochutin. K tomu příslušné doplňky stravy. Také poprve o víkendu vyzkoušel buvolí kůžičku a sušené střívko, co smrdělo jak hodně dlouho nepoužívané střívko. Byla to lahoda – kostička mu zabere tak hodinku, než ji užužlá s těma mléčňákama. Tu první nestihl neb Zaza byla se svojí rychlejší a dokonce byla rychlejší i než já. Potvora. Také spapal kočičí škrabadlo, už muselo úplně dolů a chudák Alexek se teď překvapivě musí drbat přímo na skříni, kde bylo, a prý to teda vůbec nefunguje. Také ve jménu své přezdívky se pičusek snaží papat různé kamínky, které mu pohotově páčím ze zaťatých pantů. Desetkrát ho odeženu od kosti venku, tak se pro ni vrátí po jedenácté, navíc má pocit, že mi s ní bude zdrhat! To budu muset rázně zatrhnout. Dvě hodiny spánku navíc v sobotu jsem zaplatila svojí nabíječkou na mobil, která byla vyškrábána z pod postele a byl ji precizně odpreparován nabíjecí konektor – šmejd jeden.

Taky pičusek a čůrání – frekvence i množství loužiček se úměrně zvětšují s narůstajícím močovým měchýřem. Takže se čůrá pořád a v celkem velkém objemu. Naštěstí na podložku. I tak to není úplné blaho v těchto teplých dnech a v budově, která je obehnána lešením a žádá si mít zavřená okna. Prostě je to po návratu z práce tak trochu očistec -  a to doslova, neb čistit po sobě ten náš prasáček teda umí, takže byť se bytem line jasná známka toho, že nedošlo jen na čůrání, tak po ostatním téměř žádné stopy – což mě vytáčí, ale co nadělám. Beru to tedy pozitivně a říkám si, že nemusím uklízet alespoň. Také mokré, jemné tlapky, které dopadají s radostí na můj obličej jsou jasnou známkou toho, že psi se opravdu nepotí! Ale jeho skákání po mně je nádherné, protože ještě nemá zatínací, kočičí reflex Zazy, která když se opře, tak ihned zatne, a to je fakt na facku. Jinak už také nekakáme při každé vycházce, takže panička se může vzteknou, když ráno v pět s fofrem vybíhá ven a pičusek NIC. Hajzlík. A pak zase nic. No lítáme tak desetkrát denně, a je to celkem únavné vychytat zrovna okamžik, kdy se veličenstvo uráčí. Dělníci, kteří nám již od února obkládají barák, z nás mají asi velkou atrakci. Radši se začli balit, aby ještě něco nechytli – asi pomatení smyslů.

Pičusek a okolí – pičusek je venku rád a rád se s nasazením rozbíhá do všech směrů, za vším, co se hýbe. Skákání po lidech již apaticky odbíjím slovy o tom, že se to nedělá a jaký je to ošklivý pejsek, na čež jsem přesvědčována, že je to v pořádku, že je přeci tak roztomilý – až mu bude rok a bude mít 25 kg, tak to té paní budu těžko připomínat. Také jsme vyrazili na rodinný výlet do večera se halící Hostivaře, kde se Láďa opil dvěma pivy, aby mu vycházka s námi byla milejší. Zaza se neopomenula vykoupat a jak jinak to mohlo dopadnout s jejím malým stínem, než že tam na první skok zahučel totálně – no zjistili jsem, že pičusek plavat UMÍ, ale myslím, že už to nikdy nikomu nebude chtít ukazovat. Bohuže jsem nezdokumentovala, neb jsem v ten moment řešila, zda tam skočím pro něj já nebo tam strčím  přiopilého Láďu, kterého nakonec budu muset také tahat – no naštěstí to chlapec ušatej vyřešila sám – teda pičuska myslím. Pak se čile socializovat s dogou a dvěma barzojema, půl vycházky visel kdesi zakouslý v Zaze těle – no byla to taková pohodová vycházka – ani se v autě nepoblil a neposral – což je s podivem, protože nemám v kufru koupenou ještě gumovou vanu… Všichni z něj jsou odvaření – já a Zaza neexistujeme. Také jsem rezignovala na větu. To je maminka s miminkem, kterou jsem se snažila 14 dní dementovat. Nicméně reakce na vysvětle ní, že nejsou příbuzní je mnohem opovrženíhodnější než když řeknu, že jo. To je v pořádku a normální, pokud však připustím pravdu – dostane se mi dost podezřelého pohledu, v kterém čtu cosi o mém pochybném duševním zdraví. Takže až se k vám donese, že Zaza má štěňátko, tak pravda je trochu někde jinde. Taky se pičusek všemožně snaží se vyškrabat do postele – to je úděl všech malých štěňátek. Postele jsou vysoké, takže různé nevyměřené odrazy, výskoky a dopady vyvolávají salvy smíchu a pobavení, což dotyčného jedince pudí k mnohem větší nepříčetnosti a zuřivosti s tímto urputným protivníkem – zvaným postel. Pokud jde o soužití v rodině, tak Alexek je stále respektován a ustrašený Mikešek se jen po kousíčkách posouvá k normálu – dnes nás poprvé přišel v noci zkontrolovat do postele. Ale to bude dobrý – chce to jen čas.

Pičusek a učení – pičusek je chytrý a vnímavý a díky Zaze, která se teď, co nosím váček s piškoty, snaží vše udělat rychleji a lépe než on, se učí poměrně rychle. Už chápe pojem volání ke mně, sedni fuj, počkej ty potvoro chlupatá, nech ji bejt ty hajzlíku, pusť ji to ucho, přestaň ji kousat do ocasu, neoblizuj jí ty pysky, co to je, koukej se jít vykadit, šup čí,… No prostě už se přerodil na češtinu a angličtina či fránina mu už asi moc neříkají. Také se už naučil, že se do očiček dá kapat a že ouška se čistí od toho děsného brambořiště, co tam měl. Jen já tápu jak na to větrání, když chybí ty dlouhé chlupy na uších, které se zagumičkují. Také se snažíme trochu trénovat postoj, ale jsme ve fázi, že hlavička se dá držet v ruce a je možné nanovteřinu postát – ale ne dýl! Takže se přestaňte domáhat postojovém – odmítám ho przdnit. Navíc má pičusek báječnou povahu zatím, za což jsem vděčná. Je vyrovnaný, nelekavý a přitom poddajný, což znamená, že když Láďa zařve pocem ty hajzlíku já tě přerazím, tak se přikrčeně běží schovat k paničce. Tak kéž mu to zůstane i přes pubertu…

14.6. 2010
Tak se to u nás trochu ustálilo. Mezi pátou šestou se pičusek začne vrtět, tak ve spánku nahodím přes pižamo mikinu a jdeme na první venčení. Uděláme hned ČIBOO - Tchibo  až potom - ČIBO je ustálený maktoobácký termín pro dva venčící úkony: ČÍ jako čí a BÓ jako bó - to je srozumitelné snad ne? Zaza dokonce umí v případě časové nouze dělat tyto úkony dle zadání na povel, což jsem nevěřila, že se pes může naučit - může. Pičusek to ale vyrábí samozřejmě z úplně jiných příčin než je mé přání.

Pak ještě šupky spinkat tak do sedmi - pak cca 1,5 hoďky po jídle ven. Odchod do práce - příchod po 16.00 (bylo by hezké mít takto sympatickou pracovní dobu, ale jde o řádné čerpání dovolené po 2 hodinách denně). Následuje infarkt, rychle ven, běhání hraní - úklid - papání kolem páté. Za 2 hoďky zas ven. Pak až večer před spaním ve 24.00. Celkem to fungovalo. FUNGOVALO. Až do odjezdu na výstavu, kdy hoši zůstali doma sami. Dnes to už takto, bohužel, nefungovalo.

V sobotu si u kruhu říkám, že bych to měla zkontrolovat po telefonu, ale snesla se na mě sprška rozmlouvání od zkušených zde přítomných matek. Nedělěj to! Jen je nech - nekaž si den! V jejich tvářích byly hluboko vryty zkušenosti, které jsem nehodlala zpochybňovat. Teprve po všem tom utrpení, které ten den s sebou přinesl, jsem si dovolila nad kelímkem chladného nápoje zavolat pozdě odpoledne. Měly pravdu! Již z tónu hlasu se dalo odhadnout, že pro jistou osobu nebo možná pro psa nadešel soudný den. Suše se ozvalo, že se s tím malým debilem nějak nemohou SESYNCHRONIZOVAT. Vteřinu jsem váhala nad tím, koho mám na drátě. Napadlo mě, že se nebudu dál vyptávat, ale znáte to. Padla tedy otázka - tzv.startovací pistole - která rozběhla maratón neslučitelných faktů. Nesynchronizace znamenala, že páníček už pětkrát venčil a pičusek se mu již 4x doma posral, o čůrání, neb míří na dečku se nezmiňoval. No byť jsem odpověď znala, ptám se, zda ho venčí tak 1,5-2 hoďky po jídle. Ne proč? Protože pak by ti nesral doma ... Klid. Rekapitulace venčení a krmení - výčitka, že jsem mu nesdělila instrukce předem - pičusek je doma teprve skoro 14 dní ,tak co bych čekala - pak toto téma opouštím a snažím se hovor stočit k výstavě a našemu úspěchu - marně. Padne dotaz, kdyže bude moct pičusek jet s náma a dříve před tímto termínem si již raději nemám nic plánovat... Navíc pičus furt prdí a smrdí k nevydržení. Je vidět, že si to pánové užívají v řízné chlapské atmosféře.

V neděli si ověřuji stav věcí jen velmi krátce: Dnes mě zase vzbudil smrad hovna! A v kolik tě ten smrad hovna vzbudil, miláčku? Ve třičtvrtě na devět... :) Pobaveně si představím, jak dlouho tam v tom smradu musel ležet, než ho probral - má poměrně tvrdé spaní. Loknu si piva a s úlevou pohladím inteligentní hlavu Zazy ležící pokojně vedle - pojď jdeme si ještě užít ten zbytek krásného víkendu. Po návratu domů zvoní budík - prý je čas venčení! :) Ještě, že máme tu techniku, dnes už venčení celkem stíhali...

11.6.2010
Tak krom mého utáhání jde vše tak nějak v poklidu celkem. Pičusek je roztomiluška, jehož kukuči se nedá neodpustit. Na to časem dojedu určitě. Venku už poletuje jak vlajka ve větru, kolem silnic už musíme na vodítku, protože najednou přelétne motýlek a z Pičuska by byl hamburger tak akorát. Stále respektuje kočky, ale už ho nechají, aby si je očuchal - občas už jen tak zasyčí, aby se neřeklo. Zaza má svatou trpělivost narozdíl ode mně, takže jejich laškovné boje většinou ukončuji já odesláním Zazy na gauč či postel - čemuž se zase naše Lady příliš nebrání. Nicméně šermující tlapky velké i malé okolo velkých i malých očiček mě znervozňují mnohem více než nehezky cvakající a cinkající zuby o sebe. Nicméně zákeřnost štěněte se projevuje na Zazině vizáži poměrně dost a mé naléhavé prosby o zanechání těchto hrátek do soboty - kdy odjedeme na KV a SV nebyly zatím vyslyšeny. Tak doufám, že nešetrné nájezdy Pičuskových zoubků do uší, boků, kejt a všude jinde, nezanechají pohromu hodnou ostudy. Lišta na internetový kabel již drží na svém místě jen silou vůle - česneková pasta byla opět překonána! Strženo a propáráno bylo u pět let staré a oblíbené škrabadlo koček - sysalové provazce jsou všude okolo - je to děsná sranda! Hlavně to uklízet.

Jinak je Pičusek dost čistotný, a dokáže po sobě uklidit téměř beze zbytku - prasák jeden. Když se jal být i venku rychlejší než má ruka v pytlíku, dostal už po držce. Prý je to děsná sranda dostat na prdel - takže předpokládám, že mám před sebou ještě velmi výživné puberťácké chvilky. Granulky jsou lepší suché než máčené. Máčené nejsou dobré a papat je bude jen s hodně velkým přesvědčováním o jejich výživně nutriční hodnotě a o jejich ceně, kterou nehodlám neustále přesouvat do odpadkového koše - Zaza se za něj snaží maskovat, ale staniol od pacholíka na hlavě mě nepřesvědčí! Lightku máš tak kuš!

7.6.2010
Tak to jsem přesně věděla. Mně jakékoliv psaní deníků nikdy nešlo - už od holčičích let. Takže pravidelnost denní aktualizace se zde nedá očekávat. Nicméně mám dobrou zprávu - žijeme. A dokonce pořád na stejném místě - nevyhořeli jsme, nikoho nevytopili a dokonce ani sousedé se ještě nejali nás lynčovat. Trošku si myslím, že je to pro ten Láďův výraz, který nasadil, když odpovídal na reakci, že jsme se rozrostli. Padlo tam něco jako bohužel a neplánovaně, což asi vzbudilo velkou soustrast u mužů, zmítající se hádě v jeho náručí ve snaze se dostat zas na zem obměkčilo zase nejednu ženskou duši. Já nikoho nezajímám samozřejmě. Utahaná, nenalíčená, s ožužlanými konečky vlasů s pacholikovým melírem, v chlupatym pyžamu stepující v 5.15 před barákem v žabkách, které nechají mé nožky okusit teplotu ranní rosy... Míjel nás pán na kole, myslela jsem, že si ho o mě opře, když se jal odstraňovat pičuska ze své výpletě. Je velmi kontaktní. Již. No ale vyjít si pak v záři poledne na pět minut před barák, to je hned kolem houf fanynek. Pičus jeden!

Nicméně pokroky jsou znatelné. Píďa je nenažranec. O víkendu se o život domáhal mé domácí držkovky, suché granulky se musejí máčet opět ve vodě se lžící rozpuštěné francouzské paštiky. Pacholíček a od všeho ždibec. (Až se po roce budu domáhat důvodu jeho nenažranosti a nevychovanosti jako u Zazy připomenu si tuto aktualizaci.) Sýreček mazaneček s příchutí vápníku, GAGu či mořských řas je nejlepší v morkové kosti, z niž se dá dvě hodiny vylizovat - nebo popřípadě kratší dobu, podaří-li se Zaze dostat z dohledu mého přísného oka. A o to se snaží seč může. A ty pohledy! No vysvětlujte psovi - feně - že ona jí jen dvakrát denně, když malej dostává třikrát a sem tam něco navíc... A vysvětlujte jí, že ona je ve svých pěti letech již na piškot po čůrání ale opravdu stará. No co já vím jaká křivda se v té její duši teď odehrává?!

Devastace v době samoty byla minimalizována tím, že naše kuchyň a předsíň se stala ještě větším holomístem než obvykle. Zato v naší pidi koupelně si narazíte koleno o pytel žrádla. To málo co zbylo, či muselo zbýt, zatím odolává. Až na plastovou lištičku kryjící u země přívod zábavy do našeho bytu - kabel UPC. No a hlavně internet od UPC. To by byla jeho i moje smrt zabitím. Zacvakávací část je vždy odpreparována a ohlodána. Ráno ji natírám Harrisou a říkám si jen počkej holomku. Ťuknu si na jazyk - to je síla! To mu nemůžu udělat. V záchvatu mateřské lásky vše utírám a aplikuji česnekovou pastu. Chyba! Počkej ty zmetku zítra tam dostaneš tu harrisu utřenou s pastou na zuby a krémem na boty!

Výchova tu u nás teď probíhá na všech frontách. Ležíce večer skoleni únavou u TV stali jsme se svědky porážky prasete - alespoň to tak v počátku znělo. Posléze se z toho vyklubala naučná lekce našeho Alexka, kterému už došla trpělivost s pičuskovou drzostí. V momentě našeho příletu do kuchyně z ní na jednu stranu mířil kocour, který se lekl té přehnané reakce na jeho výchovnou metodu - na druhou stranu se řítil pičusek brajíc s sebou vše, co mu přišlo do cesty. Od té doby se u nás Alexkovi říká pan Profesor. Jeho metody jsou bratru z dob Komenského, ale o to účinnější. Kočky teď mají velký respekt. Včera píďa dostal znovu, protože si myslel, že si lehne do psího pelíšku, v jehož koutě spal pan Profesor. Opakování matkou moudrosti.

Jinak už nevytírám loužičky, vše, co je mimo čas venčení či mimo můj odhad, jde na dečku. Šikovnej - navíc mu  dělá radost mé výskavé rozplývání se nad jeho šikovností. Malej, ale šikovnej - prostě chlap. Nachlazení se ukázalo jako mylné, spíš jde o zvýšení odpolední aktivity a frekvence pití. Pití, ano to je kapitola sama pro sebe. Zaza pije dost netradičně - musí mít nos ven a spořádaně pije bez většího nepořádku. Zato pičus! Je Pičus! To je jak když přistaví hovnocuc nebo jak šedesátikilová doga. To by probralo i mrtvýho. O následující spoušti ani nehovořím. Zřizuji si certifikační institut na necákavé misky - pičuskem otestované misky budou opravdu fungovat - pokud projdou, což pochybuji!

Už se tak těším na večerní lahev pravého šampaňského - to je odměna za ty kilometry. 

Jo a prdí! To naše slečna udělá jen v případě zcela nevhodného dietního kroku a tenhle chlap - to je smrad, že by jeden pad. No což - správnej chlap má smrdět i z fotky se říkává...

3.6. 2010
Během noci jedno z půlky úspěšné vyvenčení na čurací dečku. Čůrání na, "zmrzka" vedle, ale i tak dobrý. Spánek do půl šesté. Pomalu doháním spánkový dluh-hned je svět veselejší. Odchod do práce. V poledne hup do auta - šup do lékárny pro čůrací podložky - domů. Dnes Zůstal pičusek sám a svědčí mu to - žádná neplecha - jen můj boxík s CD se ocitl v kleci - naštěstí Ztracený není ztracený. Honem do práce. odpoledne se staví sestra u nás - bude doma dříve než já - záměrně nespěchám... :) Když přijdu, je čerstvě vytřený výtah :) (příště ho už ponese) a psiska vyčůraný a vykakaný. No není nad to mít sestry - navíc opět žádná loužička ani nic jiného po příchodu.Ze by se blýskalo na lepší časy?  Poklidné odpoledne, malušk řádí jak utžený ze řetězu. V tom pokračuje až do půlnoci.

Večeříme francouzské pochutiny a víno z Bergeracu. Dobrá a poklidná nálada. Psiska si hrají, připadám si jak ve lví kleci. Usmívám se se sklenkou u rtů. Honička se rozšířila na celý byt. Leccos se leckde řítí k zemi. Ohromný šplouch signalizuje, že tem blb dopadl do misky z vodou - do cákavé misky s vodou - naplněnou do litru a půl po okraj...Zvedám se a nakukuji do kuchyně. Tak se to rozšířilo už i sem. Zaplavy všude kde se podíváš. Usmívám se. Růžové francouzské je dobré a účinné. Ochotně Láďovi nabízím, že mu doplavu pro pytlík brambůrků do špajzky. Pohodový večer se protahuje o každodesetiminutové čůraní prcka - déšť a hnus počasí si vybírá svou daň - přistydl. Čůrá v obýváku, čůrá v předsíni, čůrá v ložnici, čůrá na dečce, čůrá a čůrá...A chčije a chčije, jak praví filmový klasik Kemr. Takže šup lžice jitrocelového sirupku mizí nedobrovolně v útrobách našeho malého pičuska. Ještě jednou ven - jen tak cvičně neb čůrání je zbytečné. A šupky na kutě než ručička hodin přeleze do dalšího dne. Táta říká, že ten podstatný, zdrávý spánek je ten před půlnocí - no asi mi bude muset stačit těch pár nezdravých hodin...

2.6.2010
Tak den D. Pičusek zůstane poprvé sám doma. Bude separován od zbytku, ať je neotravuje. Po Láďově odchodu dostávám sms, že ten lůzr řve na celý barák. Už kvůli sousedce doufám, že nebude mít výdrž jako Andík. Ve 12.00 místo oběda mířím na kontrolu. V kuchyni spí sladce štěňátko. Oba nenačaté 15 kg pytle ANFky již nejsou nenačaté. Jímám se likvidovat možné další škody. Loužička nikde, hovínko nikde - šup vyvenčit. Cestou ven míjím dva nedotčené pytle Zverlitu. Tak když si byl tak hodný, tak já ti sem pustím Zazu.

Návrat domů kolem 17.00 již odér za dveřmi nevěští nic dobrého - smrádek pěkně podléza dveře. Po otevření se ocitám na pískovišti, které si můj drahý vybudoval v kuchyni a předsíni - když je ten Den dětí - musíme si hrát, ne? Hovno nikde - mrknu po Zaze - je mi to jasné - hovnožroutka! Čvacht louzicčka a loztlapkaná podestýlka kde oko dohlédne... Smrad jeden malej - ani jedno z toho Zaza nikdy neudělala - teda krom loužičky - a to ji hodně rychle přešlo - zlatá moje Zazo!! Mám já na tohle sílu vůbec? No asi mi nic jiného nezbyde. V osm děláme první hovínko venku. V osm tricet děláme Xte hovinko doma. Šmejd jeden :)

1.6.2010
V osm ráno přijíždíme domů. Já už řádně vyzvracená z teplého německého párku, který jsem si kolem druhé ranní dopřála k pozdní večeři či brzké snídani. Je mi děsivě. S jedním kafem jsem vzhůru již 24 hodin pasivního řízení. Celá se klepu a myslím, že se naše domácí WC má ještě na co těšit. Klučík je v pohodě. Přišel si pro nás páník. Chtěl vidět tu horu kakánků a čůránků ještě dřív, než odejde do práce. Na nějaké velké seznamování dle zásad příchodu nového jedince není čas ani nálada - šup, prsk, tady ho máte - tady bydlíš. Zaza vítá hlavně mně, zašlapává v návalu radosti asi šestkrát malého  - pak ho bere na vědomí, očmuchá a hotovo. Kocouři koukají šíleně nasraně. Oba maximálně zamračení shlížejí z výšky na to malé na zemi. Posléze Alexek zjišťuje, že je to něco jiného než kočka a ještě menší než on, tak ho to přestává zajímat. Navíc se ho mrňous bojí. Mikešek to bude vstřebávat déle, prozatím se odklízí pod postel. Mlaďoch se otrkává. Mám jedinou potřebu - jít zvracet a pak spát. Mlaďoch šílí jak drak - pak padá a chrní. Jedno pokakání, jinak stíháme chodit ven. Jsem totál grogy, vyčerpaná, mám pocit, že to nezvládnu. Zlatá Zaza. Mrňous se plete pod nohy, nedá se s ním ujít krok.

31.5.2010
Frčíme domů, před námi děsivá spousta kilometrů. Mlaďoch je skvělý. Sice se poblil po prvních 30 minutách, ale já nemít kinedryl, tak to udělám také. Po nájezdu na dálnici už vše v pohodě až domů. Ani se nepočůral - celou cestu se držel v bezpečí pelíšku vedle mně na sedadčce. Jen ve dvou slastných hodinách spánku, který jsme si na parkovišti chtěli o půlnoci dopřát, měl tolik jiné práce, kterou musel stihnout než ho zas jízda u kolébá, že jsem se až musela smát. To že ho zabiju jsem si tedy ještě rozmyslela. Předpokládám, že to bylo poprvé a ne naposledy.

29.5.2010
První vzájemné setkání. Prcek je mi moc sympatický, což po mém návyku na Klamaří kukuče je první velké plus. Tváří se jak andílek. I v blbém věku se na něm dají odhadnou silné stránky. Celý táta, alespoň budeme doufat :)